Vladimír Neuwirth

Vcházíme jeden do druhého zvnějšku, skrze oči a uši. Jen Bůh může vcházet do duše zevnitř. On je naším středem a my se do něho propadáme.

Do nového Jeruzaléma se nevchází skrze bránu někde na okraji viditelného vesmíru, nýbrž skrze bránu hradu nitra. Podobá se to sestupování do hluboké studny, sestupování do skryté propasti.

Člověk rezignovaný se nestará, protože ztratil zájem a vzdal se. Člověk, který vešel v odpočinutí, se nestará, protože má.

Rezignace je výsledkem bloudění. Vejití v odpočinutí je výsledkem pouti.

Bloudí ten, kdo nepoznal cíl a smysl cesty, putuje ten, kdo zná její cíl a smysl.

Rezignace znamená, že se člověk minul středem. Vejití v odpočinek znamená, že člověk spočinul ve středu.

Dějiny lidstva jsou trojvrstevné. Jedna z těchto vrstev je vrstva lidská. Tvoří děje, které se dají vysvětlit lidskou aktivitou nebo lidskou nedbalostí. Druhou vrstvu tvoří zásahy mocností zlých, pekla. Třetí vrstvu tvoří zásahy nebeského Jeruzaléma. Je tedy země něčím sama o sobě a je zároveň průsečíkem dvou jiných světů, zápasících spolu pod naší oblohou. U člověka na této zemi není dobro nikdy dovedeno do stavu naprosté dokonalosti. Ani zlo se neprojevuje ve své strašné, dokonané podobě. Nebeský Jeruzalém však představuje dobro ve své nejvyšší, vykrystalizované podobě a peklo představuje zlo, jež dozrálo jak jedovatý plod a nabylo své definitivní podoby. Odtud přenesmírná moc nebeského Jeruzaléma a nesmírná moc těch, co přebývají v podsvětí. Při vysvětlování lidských dějin je třeba dbát těchto tří vrstev. Co můžeme vysvětlit z lidské iniciativy, vysvětleme z ní. Spokojit se však s ní znamenalo by být slepým k nejhlubším příčinám ustavičného grandiózního zápasu, jejž v průběhu dějin sledujeme. Všechno, co je – od nejvyšších nebes, přes zemi, na níž bydlíme, po temnou hlubinu podsvětí – tvoří přes všechny protiklady jeden svět.

Na dně každé věci promlouvá Bůh.