Karl Jaspers

Karl Jaspers

Filosofie
probouzí,
činí nás pozornými,
ukazuje cesty,
přivádí o něco blíže,
dává nám dozrát
ke zkušenosti nejzazšího.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 1054

V myslícím člověku se stále znovu vynořuje něco, co přesahuje vše, co myslel.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 63

Když toužím po skutečnosti, kterou ještě nemám ve vědění a jíž ještě nejsem, a když této skutečnosti nelze ve světě účelově dosáhnout činností, jež opracovává látku, provádí akce, realizuje záměry – teprve pak vzniká filosofování.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 56

Žijeme takřka v příboji možností, stále v nebezpečí, že se převrhneme, ale stále připraveni se přesto znovu pozvednout – ve filosofování to znamená: v přítomnosti problematizujícího připraveni důsledně rozvíjet své skutečné myšlenky, to jest ty, které v nás probouzejí lidství; ty jsou pro nás možné tehdy, když se horizont stává neomezeným, skutečnost jasnou, opravdové otázky zřejmými.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 40

Skutečnými se stáváme jen v té míře, v níž vstupujeme do světa jevů, v němž je podmínkou pravdy sdělitelnost.

Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper & Co., München 1963, str. 163

Filosofování má jakoby dvě křídla: jedno se pohybuje úsilím o sdělitelné myšlení, naukou o obecném, druhé se tímto myšlením pohybuje v existenci jedince. Jen obě křídla dohromady umožňují vzlétnout.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 135*

Jen skrze rozum se existence stává sama pro sebe jasnou; jen skrze existenci má rozum obsah. ...

Rozum je odkázán ... na existenci ... Rozum bez obsahu by byl pouhé rozvažování ... Jako jsou rozvažovací pojmy bez názoru slepé, tak je rozum bez existence dutý. ...

Existence je odkázána na rozum, v jehož jasnosti teprve zakouší neklid a nárok transcendence; teprve osten rozumového tázání jí dává její skutečný pohyb. Bez rozumu je existence nečinná, spící, jako by tu nebyla.

Rozum a existence tedy nejsou dvě protikladné moci, které spolu bojují, která rozhodne. Každá jest teprve skrze tu druhou. Navzájem se podněcují, jedna v druhé nachází jasnost a skutečnost.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 60

… je naším úkolem přivádět všechno ke zjevu, jehož jasnost si přesto filosoficky uvědomujeme jako jistý druh zajetí. Tento paradox určuje naši existenci.

Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper & Co., München 1963, str. 163

Základní antinomie všeho našeho vědění o bytí je tato: vědění o bytí se uskutečňuje jen ve zpředmětňování, vytváření obrazů, v reflexi – a v každém z těchto způsobů je na cestě, kde sklouzává od pravého bytí k bytí omezenému. Každé zjevení bytí je zároveň zastření. … Máme-li tedy zůstat pravdiví, zbývá jen jedno: jasně vědět, že vědění bytí je nepřímé, na cestě přes zastření bytí; při zjevování bytí v obrazu a podobě vědět, že jde o obraz a podobu; to, co se stává nepravým, uchopit jako takové, abychom skrze ně umožnili nepřímé zjevení pravdy bytí.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 177n.

… metafyziky spolu se všemi domnělými poznatky o bytí se hroutí, jakmile by chtěly nějaké, byť sebevětší a základní jsoucno ve světě považovat za samo bytí. Tyto metafyziky jsou však pro nás jedinou možnou řečí, pronikáme-li za všechno jsoucí v předmětech, v myšlenkových útvarech, v horizontech světa, pronikáme-li nad všechny jevy, abychom spatřili samo bytí.

Neboť … pouze v zřetelném, předmětném vědění může naše vědomí zůstat jasné. … I když myšlením přesahujeme, zůstáváme vždy zároveň uvnitř. I když prohlédáme skrze jev, zůstáváme v jeho zajetí.

Skrze metafyziku nasloucháme transcendenci jakožto obemykající. Tuto metafyziku chápeme jako šifrové písmo. Její smysl však míjíme, propadáme-li nezávaznému estetickému požitku z těchto myšlenek. Neboť jejich obsah se nám ukazuje jen tehdy, slyšíme-li v šifře skutečnost. … Proto je [sice] třeba k řečenému přistupovat stále s výhradou a rušit v něm předmětný obsah, abychom si tak niterně osvojili obemykající, … [avšak] v médiu předmětně určeného myšlení a pouze v něm nastává vzmach člověka do obemykajícího.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 26n.*

Když necháváme předmětnost padnout, stává se naše vědomí stále prázdnějším. Ale v tomto vyprazdňování se má rozevřít hlubina, z níž nám vychází vstříc plnost sama.

To nejprázdnější je to nejopravdověji skutečné, protože už nezbývá žádný obraz, žádný předmět – ale této prázdnoty nedosahujeme vědomím.

To nejplnější je to nejopravdověji skutečné, protože se to přibližuje plnosti transcendence, která je vždy ještě víc než to nejbohatší, co získáváme ve vědomí.

V prázdnotě je pravda, jen když zároveň roste plnost. V bohatství předmětnosti je pravda, jen když zároveň předmětnost sama mizí.

Notizen zu Martin Heidegger, Piper & Co., München 1978, str. 254

V objektivitách jakožto jevech ... dochází sebeporozumění jistá naplněnost, která přesahuje subjekt i objekt.

Plótinos. Přel. J. Frei a V. Němec, OIKOYMENH, Praha 2020, str. 22

Když se Plótínovo myšlení předkládá jako „systém“, … působí to jako jakési vyprávění v pojmech a obrazech. Nad logickými souvislostmi a názornými podobenstvími však vyvstává otázka: odkud to všechno Plótínos ví? Nikde přece nepředkládá zdůvodnění, ať už empirické nebo logické. Nejsou to pohádky, které neposkytují žádné poznání? …

Plótínova metafyzika je zároveň spekulativní poznání i vzmach duše. Plótínovo vědění o transcendenci je neodlučitelné od jeho vědomí vlastní svobody. … Teprve z vědomí svobody chápeme, jaký smysl má myslet tuto vizi světa. … Z možnosti vzestupu či poklesu skrze vlastní aktivitu, zakoušené ve svobodě, se rodí vize světa jakožto prostředek interpretace životního smyslu. Svoboda, která se v objektivním schématu jeví jako cizí těleso, je mnohem spíše samým počátkem myšlení tohoto schématu. Jeho pravda a smysl spočívá v jeho funkci pro svobodu.

Plótinos. Přel. J. Frei a V. Němec, OIKOYMENH, Praha 2020, str. 21, 79n.

Donucující jistota: Chci-li se ujistit o pravdě určitého tvrzení, hledám původ jeho evidentnosti. Ten je buď v nazření empirického předmětu, který se fakticky ukazuje, nebo v evidenci bezprostředního nazření nějakého faktu, nebo v tom, že tvrzení je vyvozeno z předpokladů evidentními závěry.

Přesvědčení … se vyslovuje v myslícím poznání. Toto poznání však není racionálně donucující a všeobecně platné, ale nepodmíněné a dějinné. Není zaměřeno na bezčasovou platnost, ale skrze svou časovou podobu k věčnosti. …

Pravda přesvědčení je soulad toho, co se říká, koná a žije, s existencí, jež se nikdy nestává předmětem, nebo … s transcendencí, kterou existence zahlédá. Kvůli nepředmětnosti jednoho členu není tento soulad objektivně konstatovatelný. … Přesvědčení je skutečné jako … víra existence, jako přítomnost transcendence. …

Kdo by neměl žádné přesvědčení, ten jako by tu sám nebyl.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 465-470

Překlad přesvědčení do donucujícího vědění klame, protože žádné donucující vědění se nezískává, a ochromuje, protože přesvědčení se tak připravuje o svůj vlastní život. Neboť záměnou s tím, co má donucující všeobecnou platnost, ztrácí přesvědčení svou podstatu. …

Donucující jistota má své kouzlo; díky němu má sklon chtít se stát podobou veškeré pravdy. Máme základní zkušenost, že existuje donucující správnost, které nemůže uniknout nikdo, kdo chápe danou myšlenku. Kdo si to v mládí poprvé uvědomil, je stržen. Věří, že pravda je jen v této podobě jistoty. Všechno, na co se lze tázat a co lze tvrdit, by chtěl stáhnout na tuto rovinu … Chtěl by, aby vše, na co se vůbec lze ptát, bylo zodpovězeno ve formě platnosti pro všechny. …

Nutkavá touha po opoře hledá donucující jistotu i tam, kde pravda je jen v odvaze přesvědčení.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 469-472

[Je] rozdíl mezi pravdou, jejíž obsah se mé bytosti netýká, kterou sice rozumem uznávám, kterou by ale bylo nesmyslné vyznávat – a pravdou, která je jen tehdy, když jí odpovídám svým životem, kterou „vyznávám“ … a která, když ji nevyznám, sama mizí. …

Co lze donucujícím způsobem dokázat, to není pravda, pro kterou by bylo smysluplné zemřít. Neboť tato pravda platí nezávisle na tom, co jsem a konám. Filosofická pravda naproti tomu není na mně nezávislá … Pravda, z které žiji, s sebou nejen může, ale musí přinášet nasazení vlastní bytosti. Hledám pravdu, s níž mohu pohlížet smrti do tváře. Zprvu jsem se možná domníval, že tuto pravdu musím probádat, musel jsem však zjistit, že donucujícím způsobem platná pravda, jakmile si ji osvojím, mne nechává lhostejným.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 651n.

… překonat základní nepravdu našeho myslícího existování, která spočívá v tomto: v pevné objektivitě nějakého absolutního bytí, v uchopitelnosti vnímaného a určitosti myšleného bychom se chtěli jako subjekty existenciálně zničujícím způsobem osvobodit od sebe samých k pouhému obecnému myšlení pravdy jako objektivity.

Překonání této základní nepravdy se ale neděje proto, abychom ztratili půdu pod nohama, abychom propadli libovolné a kolísavé subjektivitě, nýbrž abychom základními filosofickými operacemi dospívali do obemykajícího, jež se může projasnit jen v objektivitě a subjektivitě zároveň; abychom v rozštěpení subjektu a objektu, při stálé vztaženosti jednoho na druhé, nikdy jedno bez druhého, přiváděli obsahy bytí k přítomnosti.

Nachwort (1955) zu meiner „Philosophie“ (1931), in: Philosophie I, Springer Verlag, Berlin-Göttingen-Heidelberg 1956, str. XXXVIIn.

Po průlomu do prostoru obemykajícího mám … [trojí] možnost:

Buď klesnu do nekonečna, kde nemám půdu pod nohama: stojím v nicotě, vůči níž jsem skrze sebe sama tím, čím být mohu. …

[Nebo] se - nicotou oslepen vůči obemykajícímu - zachraňuji něčím konkrétním, jednotlivým, čeho se vší silou držím.

Nebo z vědomí šíře vznikne schopnost neomezeného rozhledu a připravenosti. V obemykajícím mi ze všech počátků vychází vstříc bytí. Sám sebe získávám jako dar.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 24

Jednotlivec před svou transcendencí – a jen v tomto postavení je člověk člověkem – sám sebe získává v boji proti stavu, kdy svůj základ ztratil ve všeobecnosti, a právě tak proti stavu, kdy jej ztratil ve vzdorném sebeprosazování a ve vitálním strachu své pouhé individuality.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 144

Zdá se mi, že při každém opakování se tradované myšlenky doopravdy ověřují na tom, co znamenají v celku vlastní i společné skutečnosti, tj. co jimi vzniká, čemu brání a co podporují, neboli: jak se s nimi skutečně žije.

Briefwechsel mit Martin Heidegger, Piper & Co., München a Vittorio Klostermann, Frankfurt 1990, str. 206

To, v čem a skrze co jsme fakticky zde, je svět. To, v čem a skrze co jsme sebou samými a svobodní, je transcendence.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 107

Jsme ... vždy jen skrze vztah k něčemu jinému.

Jako jsem vědomím jen tak, že zároveň spatřuji to jiné, jímž je předmětné bytí, za jehož podmínek jsem zde a s nímž zacházím, tak jsem existencí jen zároveň s věděním o transcendenci jakožto moci, skrze niž jsem skutečně sebou samým.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 53

Faktické bytí je zde nebo není zde, existence však … činí volbou a rozhodnutím kroky ke svému bytí nebo od něj pryč do nicoty. Faktické bytí jako bytí žije a umírá; existence nezná smrt, nýbrž nachází se vůči svému bytí ve vzmachu nebo odpadání. Faktické bytí je zde empiricky, existence jen jako svoboda. Faktické bytí je zcela časové, existence je v čase víc než čas.

Philosophie II, Springer, Berlin 1932, str. 2

Jsme sice skuteční jen jako faktické bytí, vědomí vůbec a duch, ale v tom jsme nad sebou, nad každým určitým způsobem našeho bytí a každým určitým myšlenkovým obsahem, a v tomto „nad“ teprve u sebe samých a u transcendence.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 108

Kde už mne neobklopuje žádná zachovávající faktická účinnost pragmatické pravdy, žádná dokazatelná jistota rozvažujícího vědomí, žádná objímající totalita ducha, tam jsem došel k pravdě, v níž prolamuji všechnu světskou imanenci, abych se teprve ze zkušenosti transcendence do světa vrátil. Pak jsem ve světě zároveň mimo svět, pak teprve jsem sám sebou.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 32

Filosofování roste z takové nezávislosti ve světě, která je totožná s absolutní vazbou díky transcendenci světa. Domnělá nezávislost bez vazby se záhy stává prázdným myšlením, tj. formálním myšlením, jež není přítomno u obsahu, nepodílí se na ideji, nezakládá se na existenci. Tato nezávislost se stává libovůlí, především libovůlí negace. Nic jí nebrání všechno zpochybňovat; není vázána žádnou mocí, která její otázky vede. …

Teprve v pohledu na Boha člověk roste a neroztéká se nezadržovaně v nicotnosti pouhého dění života.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 80*

Obsahy vlastní svobody si vynucují potvrzení autoritou – anebo si vynucují odpor k autoritě, který, pokud se v něm tyto obsahy osvědčí, se teprve stane znamením jejich možné pravdy, znamením, bez nějž by se nedaly odlišit od svévolných a náhodných popudů.

Autorita poskytuje buď upevňující sílu, anebo – odporem – formu a oporu a brání svévoli. Právě ten, kdo si dokáže pomoci sám, ví, že ve světě je autorita.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 42n.

Tradici toho, co nám řekli otcové, zřejmě udržujeme jen uchopením přítomné situace, ne identickým opakováním, ne navazováním, jež ignoruje přítomnost, jako by to ve své minulé podobě bylo ještě dnes skutečné a pravdivé.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 85

Rezignuje-li člověk na modlitbu, což je snadno pochopitelné, jestliže pro něj osobní božství není v každém okamžiku, nebo vůbec nikdy nebylo šifrou, rezignuje-li tedy člověk na modlitbu, objeví se modlitba vzápětí znovu v jiné podobě, totiž jako uvažování ve filosofické meditaci, která má stejný charakter, jen není bezprostředně zaměřena k nějakému Ty, nýbrž směřuje k transcendenci. Je to přinejmenším modlitbě analogické.

V této filosofické úvaze je tomu stejně jako v modlitbě. Obě se stávají existenciálně účinnými jen tehdy, když se nevyčerpávají v konvencích myšlenkových forem, … nýbrž když člověk v oné vždy dějinné jedinečnosti opravdovosti cítí při meditacích nebo při modlitbě formující a řídící sílu a uskutečňuje ji v sobě.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 90n.

Kde jsem opravdu sám sebou, vím, že jsem si dáván darem. Čím rozhodněji si uvědomuji svou svobodu, tím rozhodněji zároveň i transcendenci, skrze niž jsem. Existencí jsem jen současně s věděním o transcendenci jako oné moci, skrze niž jsem sám sebou. Vzhledem ke světu je transcendence – v překračování všeho konkrétního světského bytí – snad jen ono lhostejné nepoznatelné, cosi, co je myšleno jako zakládající, nebo jen ono hrozivé, jež vzbuzuje strach a děs; teprve pro existenci se transcendence stává skutečností, která, mizející ve všech zjevech, ale sama pro sebe nemizející nikdy, je opravdová jako to, skrze co jsem svobodný.

Neboť svobodný jsem jen tehdy, když v sobě dosáhnu nezávislosti na všem světském bytí i na svém vlastním faktickém bytí, tj. když na rozdíl od všeho faktického bytí, vědomí a ducha stojím před transcendencí jako tím, co doopravdy jest.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 110

[Když se] vědomi si své svobody … rozhodujeme, cítíme, že nejsme svobodni skrze sebe samé, nýbrž že jsme si ve své svobodě dáváni darem a nevíme odkud. Nejsme skrze sebe samy, nýbrž má se to tak, že nemůžeme chtít svou vlastní vůli; že to, čím jsme sami ve své svobodě, nemůžeme plánovat; že počátkem všeho našeho plánování a chtění je spíše to, v čem jsme sami sobě dáváni darem.

Jsme-li sobě samým dáváni darem, pak čím jasnější je nám v okamžiku naše svoboda, … tím jasněji cítíme, že v této svobodě tkví ona nutnost, která nepochází z ní samé, z přírodního zákona, ani z morálního zákona …, nýbrž z čehosi, o čem můžeme stále jen opakovat: tak jako jsme sebe sama nestvořili, tak tato svoboda nepochází z nás samotných, nýbrž je nám dávána darem.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 79*

Transcendence je moc, skrze niž já jsem já sám: právě tam, kde jsem skutečně svobodný, jsem skrze ni. Její nejrozhodnější řeč zaznívá skrze samotnou moji svobodu.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 71

Filosofická víra … vyžaduje být zcela u věci ve světě, nepokládat nic za důležitější než konat zde vší silou to, co je právě smysluplné … a zároveň nikdy nezapomínat na mizející nicotnost celku před transcendencí.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 71

... najít hloubku přítomnosti skrze základ, který byl položen v minulosti, a skrze prostor možného, z nějž přichází budoucnost: vzpomínka a vize budoucnosti se stávají skutečností přítomnosti, ne dálkou, do níž z přítomnosti prcháme; stupňují přítomnost v přítomnost věčnou. ...

Jen skrze dějinnost se ujišťuji skutečným bytím transcendence – jen skrze transcendenci se pomíjivé jsoucno stává dějinnou substancí.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 64

Jen tehdy, existujeme-li zcela v tomto čase naší dějinnosti, zakoušíme něco z věčné přítomnosti.

Jen v této podobě jakožto právě určitý člověk nabýváme jistoty o lidském bytí vůbec.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 88

Já … nemůže být přiměřeně myšleno jako objekt, neboť je vždy předpokladem pro to, aby se něco mohlo objektem stát.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 23

Když si však rozumím jako jsoucnu, životu a přírodě – když si tak rozumím výlučně, protože ze sebe činím objekt – a když pak sám sebe chápu jen nakolik jsem objekt a tak, jak jsem objekt, pak v tom zároveň ztrácím sebe sama; zaměňuji to, jak jsem pro sebe, s tím, co sám mohu být.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 67

Jednotlivec před svou transcendencí – a jen v tomto postavení je člověk člověkem – sám sebe získává v boji proti stavu, kdy svůj základ ztratil ve všeobecnosti, a právě tak proti stavu, kdy se ztratil ve vzdorném sebeprosazování a ve vitálním strachu své pouhé individuality.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 144

Člověk je zásadně víc, než co o sobě může vědět.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 46

Člověk je ta bytost, která si klade úkoly nad své síly.

Vernunft und Existenz, Piper & Co., München 1960, str. 41

Podmíněné požadavky vystupují vůči mně jako konkrétní určenost, jíž se mohu vnějšně přidržovat. Nepodmíněné požadavky vycházejí ze mne; niterně mne nesou tím, co ve mně samém nejsem jen já sám.

Nepodmíněný požadavek ke mně přistupuje jako požadavek mého nejvlastnějšího bytí vznášený na mé pouhé bytí. Niterně si sebe osvojuji jakožto toho, kterým já sám jsem, protože jím mám být.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 40

Člověk provádí skok z imanence, a to zároveň od světa k božství a od faktického bytí vědomého ducha k existenci.

Existence je bytí sebou, které se vztahuje k sobě samému a v tom k transcendenci, od níž si je dáváno darem a na níž se zakládá.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 17

Zkušenost skutečnosti získávám jedině tehdy, když přitom přicházím k sobě samému. … Moje vlastní skutečnost odpovídá tomu, jak vím o skutečnosti a o čem vím, že to je skutečnost. Na způsobu, jímž se dotýkáme skutečnosti bez možností, jímž ji ve své dějinnosti a skrze ni uchopujeme jako jedinost, záleží naše blízkost k naší skutečnosti.

Podle toho, do jaké hloubky, v jaké síle a v jakém rozsahu se uskutečňuje existence, existují takříkajíc stupně přítomnosti a tím skutečnosti transcendence, blízkosti a vzdálenosti vůči ní.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 68n.

To, co [filosofickou] víru nejhlouběji odlišuje, je, zda celek světa považuji za bytí o sobě, přírodu za Boha, nebo zda celek světa vidím jako v sobě bez základu a základ světa i mne samého hledám v mimosvětském. …

Neuzavřenost světa a troskotání každého uzavřeného obrazu světa, selhávání plánů ve světě, lidských návrhů i uskutečňování, nedokončitelnost samého bytí člověka všude přivádějí na hranici: před propastí se zakouší buď nic, nebo Bůh.

Filosofická víra, přel. A. Havlíček et al., OIKOYMENH, Praha 1994, str. 24n.

Naše poznání postupuje od neurčitého celku našeho světa (v němž bezprostředně žijeme) k určitému předmětu (který se nachází ve světě a z něj proti nám vystupuje) a odtud k … vědomě uchopované uzavřenosti světa (v tom kterém systému bytí). V každém z těchto kroků je nám bytí přítomné, ale v žádném nemáme bytí samo. … V pozitivním uchopení něčeho partikulárního (a partikulární je i každý myšlený systém celku bytí) pokaždé zároveň zakoušíme, co bytí není. …

Toto bytí, které není ani … předmět ani … celek, nazveme obemykající. …

Každá věta, která se vztahuje k obemykajícímu, tedy má v sobě jistou protismyslnost. Chce ve formě předmětného myslet něco nepředmětného. Jen proto, že toto je možné, je možné filosofovat.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 38-40

Bůh není předmět vědění, jeho odkrytí nelze vynutit. Bůh také není předmět smyslové zkušenosti. Je neviditelný, nelze jej spatřit, lze v něj jen věřit.

Odkud se bere tato víra? Nemá původ na hranicích zkušenosti světa, nýbrž ve svobodě člověka. Člověk, který si skutečně uvědomuje svoji svobodu, získává zároveň jistotu o Bohu. Svoboda a Bůh jsou neoddělitelní. Proč?

Jsem si jist: ve své svobodě nejsem skrze sebe sama, nýbrž jsem si v ní dáván darem, neboť se může stát, že sám sebe nedostihnu a své svobodné bytí si nevynutím. Tam, kde jsem nejvlastněji sám sebou, jsem si jist, že tak nejsem skrze sebe sama. Nejvyšší svoboda se ve svobodě od světa chápe zároveň jako nejhlubší svázanost s transcendencí.

Svobodné bytí nazýváme v případě člověka také existencí. Bohem jsem si jist v rozhodnosti, jíž existuji.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 32n.*

… osobní božství je tím, skrze co se člověk stává člověkem, osobním člověkem. Jak jsem právě řekl, uvědomí-li si člověk jasně ono obemykající, a to ve formě lidským způsobem myslícího vědomí, vystoupí naráz objektivita osobního Boha i subjektivita lidského bytí sebou. Jedno je vztaženo k druhému. Můžeme říci: v té míře, v jaké transcendence získává podobu šifry osobního Boha, roste také osobnostní charakter člověka...

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 91n.*

Existence je bytí sebou jakožto bytí osobou. Protože člověk ví, že si je dáván darem – neví odkud –, nutí ho to, aby se mu sama transcendence jevila jako osoba. … Tím, co je člověk sám jako osoba, je odkazován na to, co je nikoli méně než osoba, nýbrž více než osoba, totiž zdroj osobního bytí člověka.

Mluvilo se o tom, že osobní Bůh je výtvor člověka. Člověk prý vytváří představy, které potřebuje. Takový výraz neodpovídá. Neboť skutečnost nelze nijak pochopit, pokud se tvůrčí realita člověka postuluje jako realita jediná a absolutní.

Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper & Co., München 1963, str. 220

Kant ... konečně vzal vážně, že Bůh je skrytý a že v tom lze rozeznat to jediné, co Bůh po člověku žádá: aby byl svobodný.

Briefwechsel mit Martin Heidegger, Piper & Co., München a Vittorio Klostermann, Frankfurt 1990, str. 89

Bůh jedná skrze svobodná rozhodnutí jednotlivce.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 52*

Ve svobodě našeho jednání je [podle Augustina] základní zkušenost: chci, ale své chtění chtít nemohu. … Proto ve svém chtění, svobodě, lásce nejsem naprosto svobodný. Jsem si dáván darem, a jakožto sobě dávaný mohu být svobodný a stát se sám sebou. V tom, že se vytvářím, jsem se sám nevytvořil. Nejen za vnější podmínky své existence, ale ani sám za sebe nevděčím sám sobě. Odtud Augustinova věta: co máš, co bys nebyl nedostal (quid habes, quod non accepisti)?

Zůstává paradox: je to Bůh, kdo v člověku vytváří svobodu, kdo člověka nepřenechává přírodě.

Die großen Philosophen, Piper, München-Zürich 2007, str. 356n.

Deus absconditus se vzdálí, jakmile bych ho chtěl pochopit, je však nevypočitatelně blízko v absolutní dějinnosti každé jedinečné situace –

Filosofická víra, přel. A. Havlíček et al., OIKOYMENH, Praha 1994, str. 27

Během tisíciletí formulované a v obměnách se opakující důkazy Boha mají ve skutečnosti jiný smysl než důkazy vědecké. Jsou sebeujištěním myšlení ve zkušenosti vzepětí člověka k Bohu. Lze jít cestami myšlení, které nás vedou až k mezím, kde se ve skoku stává vědomí Boha přirozenou přítomností.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 31

Učiním jednu docela stručnou vedlejší metodologickou poznámku, pouhý poukaz, který zde nechci rozvádět. Rozlišuji fenomény reality, signa existence a šifry transcendence. V našem případě to znamená, že například v psychologii a sociologii existují fenomény reality, jak už jsem řekl dříve;

že tam, kde se jedná o svobodu, existují výklady … možností existence člověka … Když se tyto výklady … substantivizují a začne se mluvit například o tom, že existuje rozhodnutí, volba, komunikace a tak dále, pak to nejsou pojmy něčeho, kategorie něčeho předmětného, nýbrž signa existenciální možnosti. Nelze je vůbec pochopit nějakým zkoumáním, … jsou něčím úplně jiným, něčím mimořádně podstatným pro naše sebeprojasnění, ne pro naše psychologické sebepozorování …

A za třetí: když se jako možná existence vztahuji k transcendenci, … opět se tu děje něco, co si nelze nijak vědecky vynutit, co nelze žádným smysluplným způsobem vědecky prozkoumat. Jedná se tu sice znovu o obrazy, o představy, avšak takové, jimiž poukazujeme k transcendenci. Nazývám je šiframi.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 59n.*

1) Předmět poznání: Zde je míněn předmět jako on sám, ne něco jiného v něm. Co poznáváme jako předmět, je buď předmět ideální, nebo reálný. ...

Ideální předmět nacházíme při konstruujícím myšlení jako nutnost této konstrukce. To jsou konstrukce matematických předmětů a konstrukce smyslu přístupného duchovnímu rozumění. … Reálný předmět nacházíme při myšlení jako empirickou skutečnost. Ta pro myšlení vždy setrvává ve zvláštní vzdálenosti od subjektu; jakožto to jiné zůstává cizí.

Realitu nepoznáváme v žádném předmětu beze zbytku: v nazírání předmět ukazuje vždy jednu stranu, jíž se realita obrací k nazírajícímu. … V myšlení se předmět ukazuje vždy jen tak, jak se jeví z určitého hlediska; reálný předmět je víc, než jak se ukazuje v té které kategorii.

2) Metafyzický předmět: V metafyzickém předmětu je přítomno cosi jiného, bytí o sobě. Míněn není předmět jako on sám; v něm je míněno bytí. … Šifrou se každý předmět stává jako možná řeč transcendence. Předmět tu podstatně není reálný objekt, nýbrž objekt jakožto symbol. …

3) Signum existence: V myšleném předmětu je přítomná možnost našeho bytí sebou. … Předmět je signem něčeho jiného, avšak ne něčeho, co je vůči mně cizí, nýbrž toho, co já sám vlastně jsem nebo mohu být.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 255-257

Symbol není předmět, vedle kterého by bylo ještě jednou, někde jinde, to symbolizované jako adekvátní předmět. Je to předmět, jakožto který jedině promlouvá to, co se předmětem nikdy nestává; to je tudíž přítomno v symbolu samém.

Mezi symbolem a znakem je radikální rozdíl. Význam znaku se dá vysvětlit jiným předmětem, jelikož označované samo je rovněž předmět. Symbol se může jedině prohlubovat, získávat na výmluvnosti. Znakem je míněno něco jiného, ale toto jiné je zde i bez znaku. V symbolu je přítomno cosi jiného, co by k nám bez tohoto symbolu vůbec nepromlouvalo.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 257

Pokud transcendenci myslíme jako to obemykající, nazýváme ji bytí. … Avšak jako toto klidné, propouštějící bytí je transcendence dána jen pro abstraktní transcendující myšlení.

Pokud s transcendencí žijeme, je opravdová skutečnost. Můžeme ji pociťovat jako to, co se nás podstatně týká, co nás přitahuje a skýtá oporu.

Pokud k nám v této skutečnosti promlouvá cosi požadujícího, panujícího, co nás objímá, nazýváme transcendenci božství.

Pokud víme, že jsme jako jednotlivci osobně zasaženi, pokud jako osoby získáme vztah k transcendenci jako osobě, nazýváme ji Bůh.

Jako bytí, skutečnost, božství, Bůh se sice transcendence nestává předmětem, avšak tato jména poukazují na zkušenosti, v nichž se jí dotýkáme.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 111

Lidské bytí ... není bez toho, co je vůči němu jiné, co je dříve než ono, podle čeho se toto lidské bytí měří, z čeho pochází a k čemu směřuje.

Ať už se to označuje jako Nic, Tao, Jedno, transcendence, epekeina tés úsias, Jeremiášův Bůh – je to to bytí, na němž záleží a jímž se v krátkém rozpětí svého života chceme ujistit.

Stát se existenciálním znamená stát se vážně člověkem; a stát se člověkem znamená stát se jím v souladu s oním bytím, skrze něž a v němž jsme. Existence není bez transcendence.

Der sogenannte Existentialismus. Rhein-Neckar-Zeitung 24. 5. 1947

Schematicky řečeno, existuje protiklad mezi představami dvou základních postojů. Na jedné straně stojí představa, že co lidé dělají, děje se skrze osoby. … Zastře-li se, že všechno, co lidé dělají, se děje skrze osoby, dostaneme se do stavu jakéhosi zdánlivého spánku člověka, jenž zapomněl sebe sama. Jednotlivec se pak z tohoto stavu probouzí, dospívá k vědomí sebe sama jakožto možné svobody a odpovědnosti právě tím, že se šifrou transcendence stane osobní božství. Pokud si uvědomuje osobní odpovědnost a svobodu své vlastní bytosti na rozdíl od všeho ostatního, co se jinak vyskytuje ve světě, je ozvěnou nebo původem osobní božství. Jedno není bez druhého.

Druhá představa vypadá takto: S lidmi se něco děje skrze anonymní síly a mocnosti, například společenské poměry, státní režimy, náhody, sociologické zákony a tak dále. Těmito silami jsou lidé formováni a zdánlivá věda je rozpoznává jako produkty těchto poměrů a podmínek.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 92*

Pokud mi nic nepřichází vstříc, pokud nemiluji, pokud mi skrze mou lásku nevzchází to, co jest, a já se tak nestávám sám sebou, pak nakonec zbývám jako něco fakticky jsoucího, co lze jen použít jako materiál.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 25

Pomáhá filosofie v nouzi? Tuto otázku klade ten, kdo hledá oporu objektivní, i smyslově uchopitelnou. Avšak ve filosofování taková opora neexistuje. Opora ve filosofování znamená, že si jasně uvědomujeme obemykající, a tak se rozpomínáme a nadechujeme; že jsme si dáváni darem, a tak se získáváme.

Filosofická víra, přel. A. Havlíček et al., OIKOYMENH, Praha 1994, str. 19*