Karl Jaspers

Karl Jaspers

Filosofie
probouzí,
činí nás pozornými,
ukazuje cesty,
přivádí o něco blíže,
dává nám dozrát
ke zkušenosti nejzazšího.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 1054

Skutečnými se stáváme jen v té míře, v níž vstupujeme do světa jevů, v němž je podmínkou pravdy sdělitelnost.

Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper & Co., München 1963, str. 163

Filosofování má jakoby dvě křídla: jedno se pohybuje úsilím o sdělitelné myšlení, naukou o obecném, druhé se tímto myšlením pohybuje v existenci jedince. Jen obě křídla dohromady umožňují vzlétnout.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 135*

… je naším úkolem přivádět všechno ke zjevu, jehož jasnost si přesto filosoficky uvědomujeme jako jistý druh zajetí. Tento paradox určuje naši existenci.

Der philosophische Glaube angesichts der Offenbarung, Piper & Co., München 1963, str. 163

Základní antinomie všeho našeho vědění o bytí je tato: vědění o bytí se uskutečňuje jen ve zpředmětňování, vytváření obrazů, v reflexi – a v každém z těchto způsobů je na cestě, kde sklouzává od pravého bytí k bytí omezenému. Každé zjevení bytí je zároveň zastření. … Máme-li tedy zůstat pravdiví, zbývá jen jedno: jasně vědět, že vědění bytí je nepřímé, na cestě přes zastření bytí; při zjevování bytí v obrazu a podobě vědět, že jde o obraz a podobu; to, co se stává nepravým, uchopit jako takové, abychom skrze ně umožnili nepřímé zjevení pravdy bytí.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 177n.

… metafyziky spolu se všemi domnělými poznatky o bytí se hroutí, jakmile by chtěly nějaké, byť sebevětší a základní jsoucno ve světě považovat za samo bytí. Tyto metafyziky jsou však pro nás jedinou možnou řečí, pronikáme-li za všechno jsoucí v předmětech, v myšlenkových útvarech, v horizontech světa, pronikáme-li nad všechny jevy, abychom spatřili samo bytí.

Neboť … pouze v zřetelném, předmětném vědění může naše vědomí zůstat jasné. … I když myšlením přesahujeme, zůstáváme vždy zároveň uvnitř. I když prohlédáme skrze jev, zůstáváme v jeho zajetí.

Skrze metafyziku nasloucháme transcendenci jakožto obemykající. Tuto metafyziku chápeme jako šifrové písmo. Její smysl však míjíme, propadáme-li nezávaznému estetickému požitku z těchto myšlenek. Neboť jejich obsah se nám ukazuje jen tehdy, slyšíme-li v šifře skutečnost. … Proto je [sice] třeba k řečenému přistupovat stále s výhradou a rušit v něm předmětný obsah, abychom si tak niterně osvojili obemykající, … [avšak] v médiu předmětně určeného myšlení a pouze v něm nastává vzmach člověka do obemykajícího.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 26n.*

Když necháváme předmětnost padnout, stává se naše vědomí stále prázdnějším. Ale v tomto vyprazdňování se má rozevřít hlubina, z níž nám plnost sama vychází vstříc.

To nejprázdnější je to nejopravdověji skutečné, protože už nezbývá žádný obraz, žádný předmět – ale této prázdnoty nedosahujeme vědomím.

To nejplnější je to nejopravdověji skutečné, protože se to přibližuje plnosti transcendence, která je vždy ještě víc než to nejbohatší, co získáváme ve vědomí.

V prázdnotě je pravda, jen když zároveň roste plnost. V bohatství předmětnosti je pravda, jen když zároveň předmětnost sama mizí.

Notizen zu Martin Heidegger, Piper & Co., München 1978, str. 254

Když se Plótínovo myšlení přednese jako „systém“, … působí jako jakési vyprávění v pojmech a obrazech. Nad logickými souvislostmi a názornými podobenstvími však vzniká otázka: odkud to Plótínos všechno ví? Nikde to přece nezdůvodňuje, ať empiricky nebo logicky. Nejsou to pohádky, které neposkytují žádné vědění? …

Plótínova metafyzika je zároveň spekulativní poznání a vzmach duše. Plótínovo vědění o transcendenci je neodlučitelné od jeho vědění o vlastní svobodě. … Smysl myšlení této vize světa pochopíme teprve z vědomí svobody. … Ve svobodě zakoušená možnost vzestupu nebo poklesu způsobovaného vlastní aktivitou vytváří vizi světa jako nástroj interpretace životního smyslu. Svoboda, která se v objektivním schématu jeví jako cizí těleso, je naopak zdrojem samotného myšlení tohoto schématu. Pravda a smysl schématu spočívá v jeho funkci pro svobodu.

Die großen Philosophen, Piper, München-Zürich 2007, str. 664, 696

Donucující jistota: Chci-li se ujistit o pravdě určitého tvrzení, hledám původ jeho evidentnosti. Ten je buď v nazření empirického předmětu, který se fakticky ukazuje, nebo v evidenci bezprostředního nazření nějakého faktu, nebo v tom, že tvrzení je vyvozeno z předpokladů evidentními závěry.

Přesvědčení … se vyslovuje v myslícím poznání. Toto poznání však není racionálně donucující a všeobecně platné, ale nepodmíněné a dějinné. Není zaměřeno na bezčasovou platnost, ale skrze svou časovou podobu k věčnosti. …

Pravda přesvědčení je soulad toho, co se říká, koná a žije, s existencí, jež se nikdy nestává předmětem, nebo … s transcendencí, kterou existence zahlíží. Kvůli nepředmětnosti jednoho členu není tento soulad objektivně konstatovatelný. … Přesvědčení je skutečné jako … víra existence, jako přítomnost transcendence. …

Kdo by neměl žádné přesvědčení, ten jako by tu sám nebyl.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 465-470

Překlad přesvědčení do donucujícího vědění klame, protože žádné donucující vědění se nezískává, a ochromuje, protože přesvědčení se tak připravuje o svůj vlastní život. Neboť záměnou s tím, co má donucující všeobecnou platnost, ztrácí přesvědčení svou podstatu. …

Donucující jistota má své kouzlo; díky němu má sklon chtít se stát podobou veškeré pravdy. Máme základní zkušenost, že existuje donucující správnost, které nemůže uniknout nikdo, kdo chápe danou myšlenku. Kdo si to v mládí poprvé uvědomil, je stržen. Věří, že pravda je jen v této podobě jistoty. Všechno, na co se lze tázat a co lze tvrdit, by chtěl stáhnout na tuto rovinu … Chtěl by, aby vše, na co se vůbec lze ptát, bylo zodpovězeno ve formě platnosti pro všechny. …

Nutkavá touha po opoře hledá donucující jistotu i tam, kde pravda je jen v odvaze přesvědčení.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 469-472

[Je] rozdíl mezi pravdou, jejíž obsah se mé bytosti netýká, kterou sice rozumem uznávám, kterou by ale bylo nesmyslné vyznávat – a pravdou, která je jen tehdy, když jí odpovídám svým životem, kterou „vyznávám“ … a která, když ji nevyznám, sama mizí. …

Co lze donucujícím způsobem dokázat, to není pravda, pro kterou by bylo smysluplné zemřít. Neboť tato pravda platí nezávisle na tom, co jsem a konám. Filosofická pravda naproti tomu není na mně nezávislá … Pravda, z které žiji, s sebou nejen může, ale musí přinášet nasazení vlastní bytosti. Hledám pravdu, s níž mohu pohlížet smrti do tváře. Zprvu jsem se možná domníval, že tuto pravdu musím probádat, musel jsem však zjistit, že donucujícím způsobem platná pravda, jakmile si ji osvojím, mne nechává lhostejným.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 651n.

… překonat základní nepravdu našeho myslícího existování, která spočívá v tomto: v pevné objektivitě nějakého absolutního bytí, v uchopitelnosti vnímaného a určitosti myšleného bychom se chtěli jako subjekty existenciálně zničujícím způsobem osvobodit od sebe samých k pouhému obecnému myšlení pravdy jako objektivity.

Překonání této základní nepravdy se ale neděje proto, abychom ztratili půdu pod nohama, abychom propadli libovolné a kolísavé subjektivitě, nýbrž abychom základními filosofickými operacemi dospívali do obemykajícího, jež se může projasnit jen v objektivitě a subjektivitě zároveň; abychom v rozštěpení subjektu a objektu, při stálé vztaženosti jednoho na druhé, nikdy jedno bez druhého, přiváděli obsahy bytí k přítomnosti.

Nachwort (1955) zu meiner „Philosophie“ (1931), in: Philosophie I, Springer Verlag, Berlin-Göttingen-Heidelberg 1956, str. XXXVIIn.

Po průlomu do prostoru obemykajícího mám … [tři] možnosti:

Buď se propadnu do bezednosti obemykajícího: stojím v nicotě, vůči níž jsem skrze sebe sama tím, čím mohu být. …

[Nebo mi půjde o to], abych se zachránil tím, že se budu vší silou držet nějaké určité jednotlivosti, slepý vůči obemykajícímu …

Nebo z vědomí šíře vznikne schopnost neomezeného rozhledu a připravenosti. V obemykajícím mi ze všech počátků vychází vstříc bytí. Sám sebe získávám jako dar.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 24

Zdá se mi, že při každém opakování se tradované myšlenky doopravdy ověřují na tom, co znamenají v celku vlastní i společné skutečnosti, tj. co jimi vzniká, čemu brání a co podporují, neboli: jak se s nimi skutečně žije.

Briefwechsel mit Martin Heidegger, Piper & Co., München a Vittorio Klostermann, Frankfurt 1990, str. 206

To, v čem a skrze co jsme zde, je svět. To, v čem a skrze co jsme sebou samými a svobodní, je transcendence.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 107

Pobývání je zde nebo není zde, existence však … činí volbou a rozhodnutím kroky ke svému bytí nebo od něj pryč do nicoty. … Pobývání jako bytí žije a umírá; existence nezná smrt, nýbrž nachází se vůči svému bytí ve vzmachu nebo odpadání. Pobývání je zde empiricky, existence jen jako svoboda. Pobývání je zcela časové, existence je v čase víc než čas.

Philosophie II, Springer, Berlin 1932, str. 2

Filosofování roste z takové nezávislosti ve světě, která je totožná s absolutní vazbou díky transcendenci světa. Domnělá nezávislost bez vazby se záhy stává prázdným myšlením, tj. formálním myšlením, jež není přítomno u obsahu, nepodílí se na ideji, nezakládá se na existenci. Tato nezávislost se stává libovůlí, především libovůlí negace. Nic jí nebrání všechno zpochybňovat; není vázána žádnou mocí, která její otázky vede. …

Teprve v pohledu na Boha člověk roste a neroztéká se nezadržovaně v nicotnosti pouhého dění života.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 80*

Rezignuje-li člověk na modlitbu, což je snadno pochopitelné, jestliže pro něj osobní božství není v každém okamžiku, nebo vůbec nikdy nebylo šifrou, rezignuje-li tedy člověk na modlitbu, objeví se modlitba vzápětí znovu v jiné podobě, totiž jako uvažování ve filosofické meditaci, která má stejný charakter, jen není bezprostředně zaměřena k nějakému Ty, nýbrž směřuje k transcendenci. Je to přinejmenším modlitbě analogické.

V této filosofické úvaze je tomu stejně jako v modlitbě. Obě se stávají existenciálně účinnými jen tehdy, když se nevyčerpávají v konvencích myšlenkových forem, … nýbrž když člověk v oné vždy dějinné jedinečnosti opravdovosti cítí při meditacích nebo při modlitbě formující a řídící sílu a uskutečňuje ji v sobě.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 90n.

Kde jsem opravdu sám sebou, vím, že jsem si darován. Čím rozhodněji si uvědomuji svou svobodu, tím rozhodněji zároveň i transcendenci, skrze niž jsem. Existencí jsem jen současně s věděním o transcendenci jako oné moci, skrze niž jsem sám sebou. Vzhledem ke světu je transcendence – v překračování všeho konkrétního světského bytí – snad jen ono lhostejné nepoznatelné, cosi, co je myšleno jako zakládající, nebo jen ono hrozivé, jež vzbuzuje strach a děs; teprve pro existenci se transcendence stává skutečností, která, mizející ve všech zjevech, ale sama pro sebe nemizející nikdy, je opravdová jako to, skrze co jsem svobodný.

Neboť svobodný jsem jen tehdy, když v sobě dosáhnu nezávislosti na všem světském bytí i na svém vlastním pobývání, tj. když na rozdíl od všeho pobývání, vědomí a ducha stojím před transcendencí jako tím, co doopravdy jest.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 110

Filosofická víra … vyžaduje, být zcela u věci ve světě, nepokládat nic za důležitější než konat zde vší silou to, co je právě smysluplné … a zároveň nikdy nezapomínat na mizející nicotnost celku před transcendencí.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 71

Já … nemůže být přiměřeně myšleno jako objekt, neboť je vždy předpokladem pro to, aby se něco mohlo objektem stát.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 23

Člověk je zásadně víc, než co o sobě může vědět.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 46

Podmíněné požadavky vystupují vůči mně jako konkrétní určenost, jíž se mohu vnějšně přidržovat. Nepodmíněné požadavky vycházejí ze mne; niterně mne nesou tím, co ve mně samém nejsem jen já sám.

Nepodmíněný požadavek ke mně přistupuje jako požadavek mého autentického bytí vznášený na mé pouhé bytí. Niterně si sebe osvojuji jakožto toho, kterým já sám jsem, protože jím mám být.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 40

Člověk provádí skok z imanence, a to zároveň od světa k božství a od pobývání vědomého ducha k existenci.

Existence je bytí sebou, které se vztahuje k sobě samému a v tom k transcendenci, jíž si je darováno a na níž se zakládá.

Existenzphilosophie, De Gruyter & Co., Berlin 1964, str. 17

To, co [filosofickou] víru nejhlouběji odlišuje, je, zda celek světa považuji za bytí o sobě, přírodu za Boha, nebo zda celek světa vidím jako v sobě bez základu a základ světa i mne samého hledám v mimosvětském. …

Neuzavřenost světa a troskotání každého uzavřeného obrazu světa, selhávání plánů ve světě, lidských návrhů i uskutečňování, nedokončitelnost samého bytí člověka všude přivádějí na hranici: před propastí se zakouší buď nic, nebo Bůh.

Filosofická víra, přel. A. Havlíček et al., OIKOYMENH, Praha 1994, str. 24n.

Naše poznání postupuje od neurčitého celku našeho světa (v němž bezprostředně žijeme) k určitému předmětu (který se nachází ve světě a z něj proti nám vystupuje) a odtud k … vědomě uchopované uzavřenosti světa (v tom kterém systému bytí). V každém z těchto kroků je nám bytí přítomné, ale v žádném nemáme bytí samo. … V pozitivním uchopení něčeho partikulárního (a partikulární je i každý myšlený systém celku bytí) pokaždé zároveň zakoušíme, co bytí není. …

Toto bytí, které není ani … předmět ani … celek, nazveme obemykající. …

Každá věta, která se vztahuje k obemykajícímu, tedy má v sobě jistou protismyslnost. Chce ve formě předmětného myslet něco nepředmětného. Jen proto, že toto je možné, je možné filosofovat.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 38-40

Bůh není předmět vědění, jeho odkrytí nelze vynutit. Bůh také není předmět smyslové zkušenosti. Je neviditelný, nelze jej spatřit, lze v něj jen věřit.

Odkud se bere tato víra? Nemá původ v rámci zkušenosti světa, nýbrž ve svobodě člověka. Člověk, který si skutečně uvědomuje svoji svobodu, získává tím zároveň jistotu o Bohu. Svoboda a Bůh jsou neoddělitelní. Proč?

Jsem si jist: ve své svobodě nejsem skrze sebe sama, nýbrž jsem si v ní darován, neboť si mohu scházet a nedokážu si své svobodné bytí vynutit. Tehdy, jsem-li autenticky sám sebou, jsem si jist, že tak nejsem skrze sebe sama. Nejvyšší svoboda se ve svobodě od světa chápe zároveň jako nejhlubší svázanost s transcendencí.

Svobodné bytí nazýváme v případě člověka také existencí. Bohem jsem si jist v rozhodnosti, jíž existuji.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 32n.

… osobní božství je tím, skrze co se člověk stává člověkem, osobním člověkem. Jak jsem právě řekl, uvědomí-li si člověk jasně ono obemykající, a to ve formě lidským způsobem myslícího vědomí, vystoupí naráz objektivita osobního Boha i subjektivita lidského bytí sebou. Jedno je vztaženo k druhému. Můžeme říci: v té míře, v jaké transcendence získává podobu šifry osobního Boha, roste také osobnostní charakter člověka...

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 91n.*

Kant ... konečně vzal vážně, že Bůh je skrytý a že v tom lze rozeznat to jediné, co Bůh po člověku žádá: aby byl svobodný.

Briefwechsel mit Martin Heidegger, Piper & Co., München a Vittorio Klostermann, Frankfurt 1990, str. 89

Bůh jedná skrze svobodná rozhodnutí jednotlivce.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 52*

Ve svobodě našeho jednání je [podle Augustina] základní zkušenost: chci, ale své chtění chtít nemohu. … Proto ve svém chtění, svobodě, lásce nejsem naprosto svobodný. Jsem si darován, a jakožto sobě darovaný mohu být svobodný a stát se sám sebou. V tom, že se vytvářím, jsem se sám nevytvořil. Nejen za vnější podmínky své existence, ale ani sám za sebe nevděčím sám sobě. Odtud Augustinova věta: co máš, co bys nebyl nedostal (quid habes, quod non accepisti)?

Zůstává paradox: je to Bůh, kdo v člověku vytváří svobodu, kdo člověka nepřenechává přírodě.

Die großen Philosophen, Piper, München-Zürich 2007, str. 356n.

Deus absconditus se vzdálí, jakmile bych ho chtěl pochopit, je však nevypočitatelně blízko v absolutní dějinnosti každé jedinečné situace –

Filosofická víra, přel. A. Havlíček et al., OIKOYMENH, Praha 1994, str. 27

Během tisíciletí formulované a v obměnách se opakující důkazy Boha mají ve skutečnosti jiný smysl než důkazy vědecké. Jsou sebeujištěním myšlení ve zkušenosti vzepětí člověka k Bohu. Lze jít cestami myšlení, které nás vedou až k mezím, kde se ve skoku stává vědomí Boha přirozenou přítomností.

Úvod do filosofie, přel. A. Havlíček, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 31

Učiním jednu docela stručnou vedlejší metodologickou poznámku, pouhý poukaz, který zde nechci rozvádět. Rozlišuji fenomény reality, signa existence a šifry transcendence. V našem případě to znamená, že například v psychologii a sociologii existují fenomény reality, jak už jsem řekl dříve;

že tam, kde se jedná o svobodu, existují výklady … možností existence člověka … Když se tyto výklady … substantivizují a začne se mluvit například o tom, že existuje rozhodnutí, volba, komunikace a tak dále, pak to nejsou pojmy něčeho, kategorie něčeho předmětného, nýbrž signa existenciální možnosti. Nelze je vůbec pochopit nějakým zkoumáním, … jsou něčím úplně jiným, něčím mimořádně podstatným pro naše sebeprojasnění, ne pro naše psychologické sebepozorování …

A za třetí: když se jako možná existence vztahuji k transcendenci, … opět se tu děje něco, co si nelze nijak vědecky vynutit, co nelze žádným smysluplným způsobem vědecky prozkoumat. Jedná se tu sice znovu o obrazy, o představy, avšak takové, jimiž poukazujeme k transcendenci. Nazývám je šiframi.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 59n.*

1) Předmět poznání: Zde je míněn předmět jako on sám, ne něco jiného v něm. Co poznáváme jako předmět, je buď předmět ideální, nebo reálný. ...

Ideální předmět nacházíme při konstruujícím myšlení jako nutnost této konstrukce. To jsou konstrukce matematických předmětů a konstrukce smyslu přístupného duchovnímu rozumění. … Reálný předmět nacházíme při myšlení jako empirickou skutečnost. Ta pro myšlení vždy setrvává ve zvláštní vzdálenosti od subjektu; jakožto to jiné zůstává cizí.

Realitu nepoznáváme v žádném předmětu beze zbytku: v nazírání předmět ukazuje vždy jednu stranu, jíž se realita obrací k nazírajícímu. … V myšlení se předmět ukazuje vždy jen tak, jak se jeví z určitého hlediska; reálný předmět je víc, než jak se ukazuje v té které kategorii.

2) Metafyzický předmět: V metafyzickém předmětu je přítomno cosi jiného, bytí o sobě. Míněn není předmět jako on sám; v něm je míněno bytí. … Šifrou se každý předmět stává jako možná řeč transcendence. Předmět tu podstatně není reálný objekt, nýbrž objekt jakožto symbol. …

3) Signum existence: V myšleném předmětu je přítomná možnost našeho bytí sebou. … Předmět je signem něčeho jiného, avšak ne něčeho, co je vůči mně cizí, nýbrž toho, co já sám vlastně jsem nebo mohu být.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 255-257

Symbol není předmět, vedle kterého by bylo ještě jednou, někde jinde, to symbolizované jako adekvátní předmět. Je to předmět, jakožto který jedině promlouvá to, co se předmětem nikdy nestává; to je tudíž přítomno v symbolu samém.

Mezi symbolem a znakem je radikální rozdíl. Význam znaku se dá vysvětlit jiným předmětem, jelikož označované samo je rovněž předmět. Symbol se může jedině prohlubovat, získávat na výmluvnosti. Znakem je míněno něco jiného, ale toto jiné je zde i bez znaku. V symbolu je přítomno cosi jiného, co by k nám bez tohoto symbolu vůbec nepromlouvalo.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 257

Pokud transcendenci myslíme jako to obemykající, nazýváme ji bytí. … Avšak jako toto klidné, propouštějící bytí je jen pro abstraktní transcendující myšlení.

Pokud s transcendencí žijeme, je opravdová skutečnost. Můžeme ji pociťovat jako to, co se nás podstatně týká, co nás přitahuje a skýtá oporu.

Pokud k nám v této skutečnosti promlouvá cosi požadujícího, panujícího, co nás objímá, nazýváme transcendenci božství.

Pokud víme, že jsme jako jednotlivci osobně zasaženi, pokud jako osoby získáme vztah k transcendenci jako osobě, nazýváme ji Bůh.

Jako bytí, skutečnost, božství, Bůh se sice transcendence nestává předmětem, avšak tato jména poukazují na zkušenosti, v nichž se jí dotýkáme.

Von der Wahrheit, Piper & Co., München 1991, str. 111

Schematicky řečeno, existuje protiklad mezi představami dvou základních postojů. Na jedné straně stojí představa, že co lidé dělají, děje se skrze osoby. … Zastře-li se, že všechno, co lidé dělají, se děje skrze osoby, dostaneme se do stavu jakéhosi zdánlivého spánku člověka, jenž zapomněl sebe sama. Jednotlivec se pak z tohoto stavu probouzí, dospívá k vědomí sebe sama jakožto možné svobody a odpovědnosti právě tím, že se šifrou transcendence stane osobní božství. Pokud si uvědomuje osobní odpovědnost a svobodu své vlastní bytosti na rozdíl od všeho ostatního, co se jinak vyskytuje ve světě, je ozvěnou nebo původem osobní božství. Jedno není bez druhého.

Druhá představa vypadá takto: S lidmi se něco děje skrze anonymní síly a mocnosti, například společenské poměry, státní režimy, náhody, sociologické zákony a tak dále. Těmito silami jsou lidé formováni a zdánlivá věda je rozpoznává jako produkty těchto poměrů a podmínek.

Šifry transcendence, přel. V. Zátka, Vyšehrad, Praha 2000, str. 92*