Paul Tillich

Když se ptáme: „Co je člověk?“, … musíme dát vždy dvě nebo přesněji tři odpovědi.

První odpověď: člověk je předně tím, čím je podle své bytnosti … Člověk by měl být charakterizován jako „konečná svoboda“ … Jeho jednání vychází z totality a středu jeho bytí. Nereaguje na vnější podněty automaticky, nýbrž s přemýšlením, uvážením a rozhodnutím. Tato svoboda „centrovaného jednání“ … dělá člověka člověkem. …

A nyní ta druhá stránka: existenciální situace člověka. V angličtině je pro to pěkné slůvko predicament (= tíseň), které říká, že se jedná o negativní situaci, kterou Pascal nazýval „bídou toho, kdo je velký“. … „Jsme odcizeni své pravé bytnosti“, chtěl bych říci s existencialistickými filosofy. … [Ti] popisují lidskou situaci jako situaci zlomu. Esenciální dobro je rozlomeno, bytí je odcizeno tomu, čím je ve své bytnosti, a čím by proto mělo být. …

Jako třetí podávám popis skutečného bytí, totiž života se všemi jeho dvojznačnostmi. Dvojznačnost v tomto smyslu znamená, že esenciální a existenciální bytí jsou vzájemně propletena. A do této souvislosti patří také síla, o níž mluví náboženství, síla spásy. … Spasení … se děje tím, že se odkryje propast mezi naším esenciálním bytím a naším existenciálním odcizením. Tím je umožněn návrat k našemu esenciálnímu bytí v podmínkách existence. … „Nové bytí“ je bytí postavené mimo esenci a existenci, bytí zachraňující.

Poznání je … závislé na svém objektu. Existují oblasti skutečnosti, či přesněji abstrakce od skutečnosti, v nichž naprostá nezaujatost představuje nejpřiměřenější poznávací přístup. … Je však nanejvýš nepřiměřené uplatňovat stejný přístup ke skutečnosti v její nekonečné konkrétnosti. Já, které se stalo předmětem kalkulace a manipulace, ztrácí povahu Já. Stává se věcí.

Pokud chcete poznat, co je Já, musíte na něm participovat. … V každém existenciálním poznání je subjekt i objekt proměňován samotným aktem poznání. Existenciální poznání je založeno na setkání... Můžete získat přesné poznatky o druhém člověku, o jeho psychologickém typu a o jeho předvídaltených reakcích, ale tímto poznáním nepoznáváte člověka, jeho sou-středěné Já, jeho poznání sebe samého. Poznáte jej pouze participací na jeho Já, uskutečněním existenciálního vlomení do středu jeho bytí...

Každá existenciální analýza předpokládá rozlišení esence a existence. Pojmy „existenciální analýza“ a „esenciální analýza“ jsou zkratky pro „analýzy existenciálních struktur“ a „analýzy esenciálních struktur“, zatímco slova „existencialistický“ a „esencialistický“ se vztahují k odpovídajícím filosofiím.

Protože analýza existenciálních struktur je analýzou lidské situace, je rozdíl mezi existenciální a esenciální analýzou nejvýraznější na jejich učení o člověku. … Esenciální filosofie klade otázku po differentia specifica mezi člověkem a nelidskou přírodou. … Existenciální analýza [je] zaměřena na konkrétní situaci člověka a jejím východiskem je bezprostřední vědomí člověka o jeho situaci.

O mnohých problémech lidské situace bylo v průběhu dějin filosofie pojednáno čistě esencialistickými pojmy. Všechny se zabývaly otázkou: co je „podstata“ člověka? … Ani nominalismus, ani procesuální filosofie, ani filosofický empirismus, ani filosofie existence se nemohou této otázce vyhnout. Stále zůstává úkolem myšlení určovat podstatu člověka v jejích esenciálních strukturách, ať už statickými, či dynamickými pojmy. …

Mnoho teologů reaguje [tak] …, aby metodu samu ve jménu nějaké domněle existenciální analýzy odmítli. Definují člověka jen z jeho existenciálního vztahu k Bohu a považují tento zřetel za podstatu člověka vůbec. To je možné jen tehdy, když se špatně vykládá biblický pojem podobnosti člověka obrazu Božímu. V biblickém pohledu zůstává člověk … obrazem Božím, a to pro své tělesné a duchovní dary, které mu proůjčují moc nad přírodou. To je důležitý pohled. Je-li negován, pak dostává novoortodoxní teologie možnost odřezat všechny vztahy k esenciální filosofii a vzdát se všech rozumových kritérií v teologickém myšlení.

Idealismus a naturalismus jsou v přístupu k existující osobě stejné – potlačují její nekonečný význam a dělají z ní prostor, jímž prochází něco jiného.

Určitý mýtus je možné nahradit jiným, ale mytické myšlení není možné z duchovního života člověka odstranit. Neboť mýtus je soubor symbolů, které vyjadřují, co se nás bezpodmínečně týká.

Mýtus, který je jako mýtus chápán, aniž by byl odmítnut či nahrazen, může být nazván "narušeným mýtem". ...

Křesťanství musí odmítnout každý nenarušený mýtus; neboť spočívá na prvním přikázání, uznání Boha jako Boha a odmítnutí každého druhu modloslužby. Všechny mytologické prvky v Bibli, učení a liturgii musí být rozpoznány jako mytologické.

Ale mají být ve své symbolické formě zachovány a nemají být nahrazeny vědeckými formulacemi. Za symboly a mýty neexistuje žádná náhrada.

To, co se člověka bezpodmínečně týká, musí být vyjádřeno symbolicky, neboť jedině symbolická řeč je s to vyjádřit nepodmíněné.

Se ztrátou hlubinné dimenze se ztrácejí i symboly, které tuto hlubinu vyjadřují. … Symboly jsou živé, jen dokud se chápou jako výraz pro život v hlubinné dimenzi. Když se přenášejí na horizontální rovinu a jejich obsahy se kladou na jednu rovinu s konečnými předměty a fakty, ztrácejí moc a význam a stávají se snadnou kořistí, napadnou-li je biologické a historické vědy.

I ve … zmizení [náboženské odpovědi] působí moc hlubiny, a nejsilněji tam, kde tuto ztrátu pociťujeme nejhlouběji.

Co znamená tato metafora hlubiny? Znamená, že náboženská dimenze poukazuje na to, co je v lidském duchovním životě poslední, nekonečné, nepodmíněné. V nejširším a nejhlubším slova smyslu je náboženství to, co se nás bezpodmínečně týká.

Náboženství není žádná speciální funkce, je to dimenze hlubiny ve všech funkcích lidského duchovního života: … etické, … poznávací, … estetické, … [citové]. … Je doma všude, totiž v hloubi všech funkcí lidského duchovního života. Náboženství je hlubinná dimenze, je to dimenze hlubiny v totalitě lidského ducha. … To, co se nás bezpodmínečně týká, se manifestuje ve všech tvořivých funkcích lidského ducha.

… znakem reprezentativních symbolů je schopnost otevřít rozměry skutečnosti, které jsou obvykle zacloněny převahou jiných rozměrů. Lidský duch by ale tyto nové rozměry nepochopil, kdyby mu symbol neotevřel současně také nový rozměr v něm.

… podstatný znak symbolu je vidět v tom, že nám odkrývá dimenze a struktury naší duše, které odpovídají dimenzím a strukturám skutečnosti. Velké drama nám dává nejen nový vhled do světa lidí, nýbrž nám odkrývá i skryté hlubiny našeho vlastního bytí. … Jsou v nás oblasti, které si můžeme uvědomit jen prostřednictvím symbolů.

Je tu otázka, zda symbol to, co co míní, přiměřeně vyjadřuje. Otázka po přiměřenosti může být zodpovězena dvojím – pozitivním a negativním – způsobem. …

Objasněme nejprve kritérium negativní: ... náboženský symbol je o to "opravdovější", čím víc je proti absolutizaci a doslovné interpretaci a čím rozhodněji tím, že neguje sama sebe, poukazuje za sebe, na "svaté samo o sobě", na nosnou moc bytí a smyslu.

Pozitivní kritérium pro pravdu náboženského symbolu je určeno symbolickou látkou. Je rozdíl, zda si náboženský symbol vzal látku z neživé přírody, světa rostlin a zvířat, či z oblasti lidství. Jen v posledním případě obsahuje symbol všechny dimenze skutečnosti, neboť jen v člověku jsou tyto dimenze sjednoceny. Proto všechna velká náboženství vystavěla své symboly na zobrazení lidského života. V něm se může plně projevit nosná moc bytí, a současně poukázat za hranice lidství.

Ontologie analyzuje podstatu člověka a jeho vztahu ke světu. Analyzuje konečnost konečného. Odkrývá vnitřní zkušenost konečnosti: úzkost člověka v setkání s nebytím, na jehož základě vznáší otázku po bytí samém, po základu všeho, co je. … Ontologie odkrývá … konečnost světa a odhaluje tím jeho sebetranscendující charakter.

Pojmy jako světová duše, mikrokosmos, instinkt, vůle k moci a další byly obviňovány ze zavádění subjektivity do objektivní sféry věcí. Taková obvinění jsou ovšem mylná. Uniká jim význam ontologických pojmů – jejich úkolem totiž není popsat ontologickou povahu skutečnosti z hlediska subjektivní či objektivní stránky naší běžné zkušenosti. Úkolem ontologického pojmu je užít jisté oblasti zkušenosti tak, aby poukázala na charakteristické znaky bytí-samého, jež se nacházejí nad rozdělením subjektivity a objektivity, a vzpírají se tedy doslovnému vyjádření v pojmech subjektivní či objektivní stránky reality. Ontologie se vyjadřuje analogicky.

Odvaha je sebe-potvrzení bytí navzdory skutečnosti nebytí. Je to akt individuálního Já, jímž na sebe toto Já bere úzkost před nebytím tak, že přitakává sobě samému...

Odvaha potřebuje sílu bytí, moc, která přesahuje nebytí zakoušené v úzkosti před osudem a smrtí, přítomné v úzkosti před prázdnotou a nesmyslností, činné v úzkosti před vinou a zatracením. Odvaha, která tuto trojitou úzkost zahrnuje do sebe, musí být zasazena do moci bytí, která je větší než moc jednotlivce a moc jeho světa. Ani sebe-potvrzení jako součást, ani sebe-potvrzení jako individuum se nenacházejí mimo dosah mnohotvárné hrozby nebytí. …

To znamená, že každá odvaha má skryté či zjevné náboženské kořeny. Neboť náboženství je stav uchopenosti mocí bytí-samého. V některých případech je náboženský kořen pečlivě zakryt, v jiných je vášnivě popírán; někdy je skryt hluboce, jindy pouze povrchně. Nikdy však nechybí.

Člověk může dojít jistoty ohledně své vlastní existence jedině poté, co přestane zakládat svou důvěru na sobě samém. Na druhé straně není odvaha důvěry založena na čemkoliv konečném mimo člověka samotného ... Je založena na Bohu a pouze na Bohu, jenž je zakoušen v jedinečném a ososbním setkání.

Navrhuji … rozlišovat tři typy úzkosti podle tří směrů, v nichž nebytí ohrožuje bytí.

Nebytí ohrožuje ontické sebe-potvrzení člověka – relativně ve smyslu osudu, absolutně ve smyslu smrti.

Nebytí ohrožuje duchovní sebe-potvrzení člověka – relativně ve smyslu prázdnoty, absolutně v podobě nesmyslnosti.

Nebytí ohrožuje etické sebe-potvrzení člověka – relativně ve smyslu viny, absolutně ve smyslu zatracení.

Vědomí této trojité hrozby je úzkost, jež se objevuje ve třech podobách: v podobě osudu a smrti (krátce úzkost před smrtí), v podobě prázdnoty a ztráty smyslu (úzkost před nesmyslností) a v podobě viny a zatracení (úzkost před zatracením). Všechny tři podoby jsou úzkostí existenciální v tom smyslu, že náleží k existenci jako takové, ne k abnormálním stavům mysli, jako u neurotické (a psychotické) úzkosti.

Analýza vzájemného vztahu patologické a existenciální úzkosti odkryla následující principy:

1. Existenciální úzkost je úzkost ontologická a není možné ji odstranit, musí být zahrnuta do odvahy být.

2. Patologická úzkost je úzkost vznikající jako následek toho, že Já nevzalo úzkost na sebe.

3. Patologická úzkost vede k sebe-potvrzení na omezeném, fixním a nerealistickém základě a zároveň k nutkavé obraně tohoto základu.

Lze rozlišit dvě cesty, jimiž se přibližujeme k Bohu: cestu překonávání odcizení a cestu setkání s cizincem. Na prvé cestě člověk objeví i sebe, když objeví Boha; objeví cosi, co je s ním identické, i když jej to nekonečně přesahuje, cosi, od čeho je odcizen, ale od čeho se nikdy neoddělil a ani oddělen být nemůže. Na druhé cestě se člověk při setkání s Bohem setká s cizincem. Setkání je náhodné. Podstatně si navzájem nepatří. Mohou se stát přáteli na jakémsi zkusmém a hypotetickém základě. Ale o cizinci, s nímž se setkal, nemá člověk žádnou jistotu. Cizinec může kdykoli odejít a o jeho povaze lze vynášet jen pravděpodobné soudy.

Tyto dvě cesty symbolizují dva možné typy filosofie náboženství: typ ontologický a typ kosmologický.

Moudrost, sapientia, je [v augustinovské filosofii] poznání principů, vědomí pravdy samé. A toto poznání je buď bezprostřední, anebo vůbec neexistuje. Je odlišné od humana ratiotinatio, lidského rozvažování ... Naše mysl obsahuje principia per se nota, která jsou bezprostředně evidentní, kdykoliv si jich všimneme. ... Tvoří Absolutno, ... [které] je absolutně jisté. Je nezbytně myšleno, protože je předpokladem všeho myšlení. "O božské substanci víme takovým způsobem, že nelze myslet, že by nebyla", říká Alexandr Halský. ...

Vědomí nepodmíněnosti nemá charakter "intuice", protože nepodmíněnost se zde neprojevuje jako jakási "Gestalt" intuicí uchopovaná, ale jako živel, moc, požadavek. ... Není možné si uvědomovat nepodmíněnost, jako by svou samotnou přítomností nevylučovala jakéhokoli pozorovatele, který by jí nebyl podmíněn v celém svém bytí.

... stav uchopenosti Bohem ... není stav, který se vyskytuje vedle jiných stavů mysli. Nikdy není něčím odděleným a určitým, nikdy to není událost, kterou lze vyčlenit a popsat. Vždy to je pohyb probíhající v jiných stavech mysli, spolu s nimi a pod nimi. Je to situace na hranici možností člověka, je to situace, která sama je touto hranicí. ... Není to místo, kde člověk může žít; postrádá bezpečí slov a pojmů, nemá jméno, církev, kult ani teologii. Působí však v hloubce jich všech.

V biblickém a církevním pojmu Boha je přítomen prvek, který nutně vyvolává ontologickou otázku. Je to výpověď, že Bůh je. ... Většina lidí včetně biblických pisatelů chápe toto slovo v jeho obecném smyslu: něco "je", pokud to lze nalézt v celku možné zkušenosti. To, s čím se můžeme setkat v celku skutečnosti, je skutečné. ... Lze-li však Boha najít v rámci celku skutečnosti, pak je základním a určujícím pojmem tento "celek skutečnosti". ... Bůh by tak byl podřízen polaritám a kategoriím skutečnosti, které by určovaly jeho osud, stejně jako byl v řeckém náboženství nad Diem osud, který určoval jej i jeho rozhodování.

Boj proti tomuto nebezpečnému důsledku biblického personalismu začal už v bibli a pokračoval pak ve všech obdobích církevních dějin. Bůh, který je nějaká bytost, je transcendován Bohem, který je bytí samo, základ i propast každého bytí. A Bůh, který je nějaká osoba, je transcendován Bohem, který je osobní bytí samo, základ a propast každé osoby. ... Znamená to, že bytí a osoba nejsou protikladné pojmy. Bytí zahrnuje osobní bytí; nepopírá je. Základ bytí je základ osobního bytí, ne jeho negace.

Nábožensky řečeno to znamená, že naše setkání s Bohem, který je osoba, zahrnuje setkání s Bohem, který je základem všeho osobního a jako takový není nějaká osoba mezi jinými.

Začneme-li otázkou, zda Bůh existuje či nikoli, nemůžeme se k němu nikdy dostat; a tvrdíte-li, že existuje, jste od něj ještě dál, než když tvrdíte opak. Bůh, o jehož existenci nebo neexistenci se lze přít, je věc vedle jiných věcí v rámci univerza existujících věcí. Zcela oprávněná je pak otázka, zda taková věc existuje, a stejně oprávněná je odpověď, že nikoliv. Je politováníhodné, jestliže se vědci domnívají, že vyvrátili náboženství, když dokázali, že nelze snést žádné důkazy pro existenci takové bytosti. Ve skutečnosti nejenom že náboženství nevyvrátili, ale prokázali mu dokonce neocenitelnou službu. Přinutili je, aby znovu uvážilo a nově vymezilo význam strašlivého slova Bůh.

Snad nic není pro ztrátu hlubinné dimenze příznačnější než spor o otázku, zda Bůh existuje nebo ne – spor, v němž ani jedna strana nemá pravdu; otázka sama je totiž nesprávná a položena mohla být teprve poté, co se ztratila dimenze hlubiny.

U všech filosofů stojí v pozadí jejich myšlení určité náboženské sebepochopení, ať si to uvědomují nebo ne, ať pro to užívají slova „náboženský“ nebo ne. Neboť každý člověk má něco, co bere absolutně vážně. O tom však, co člověk bere bezpodmínečně vážně, pojednává náboženství. Abychom to odhalili, potřebujeme jen nahlédnout do hlubších myšlenkových vrstev filosofa; vždyť už styl jeho myšlení to prozrazuje.

A naopak – neexistuje teologie od počátků církve až do dneška, která by napořád neužívala pojmů z filosofické oblasti, např. příroda, člověk, dějiny, čas, prostor, příčina, substance, svět, duch, tělo nebo cokoli dalšího chcete.

Žádný filosof se nemůže osvobodit od svého náboženského pozadí, žádný teolog se nemůže obejít bez filosofických pojmů.