Pro zralého člověka není nic evidentnějšího, než že se sám netvoří, vždyť ... člověk je tou úrovní přírody, na které si příroda uvědomuje sama sebe a zjišťuje, že nespočívá sama v sobě, že věci nespočívají samy v sobě.
Tato skutečnost je však také prahem objevu stvoření, tedy skutečnosti, že věci jsou stvořeny někým Jiným.
Tváří v tvář onomu [Montaleho verši] „za zády nic“ jsou možné dvě hypotézy: buďto se věci neutvářejí samy, ale jsou utvářeny někým Jiným, anebo jsou pouhou iluzí, nicotou. Která z obou hypotéz více odpovídá realitě? Ne našemu mínění ..., ale realitě, jak se jeví naší zkušenosti?
Podle mého názoru totiž pouze dva typy lidí uchovávají lidskou podstatu v její plnosti – anarchista a člověk autenticky náboženský. Podstata člověka spočívá ve vztahu k nekonečnu: anarchista představuje prosazování sama sebe vůči nekonečnu a člověk autenticky náboženský přijetí nekonečna jakožto významu sama sebe. …
Anarchie představuje pokušení, které člověka nejvíce fascinuje. Je to ale pokušení stejně fascinující jako lživé. … Mnohem větší a opravdovější je milovat nekonečno, tedy objímat realitu a bytí, než prosazovat sebe sama vůči jakékoliv realitě.
Sami sebe totiž skutečně prosazujeme pouze tehdy, když přijímáme realitu; člověk začne prosazovat sama sebe, když přijme svoji existenci, přijme život, který si sám nedal.
Jsi tu, a tedy závisíš na hlubokém smyslu svého bytí. Abys to popřel, musíš popřít ono Ty, slovo, které se nejvíc vynořuje z hlubin tvých počátků. Říci [s Montalem] „nečekáš nic“ znamená popírat přirozenost.
Pouze existence tajemství je přiměřená podstatě člověka. Člověk je nenasytitelná touha a odpovídá mu něco odlišného od něho samého, něco, co si nemůže dát, co nemůže změřit, co nedokáže vlastnit.