Wolfhart Pannenberg

K tajemství života patří, že uprostřed a navzdory vší chatrnosti, ba i tváří v tvář ztroskotání a mezi nestvůrnými podobami zla můžeme tušit dovršení života, ba že je můžeme prožít jako přítomné štěstí. Kde se to děje, je to vždy dar, nikdy to nelze vynutit.

V tom se vyjevuje jakási moc, obdarovávajcí nebo odpírající, která vládne ve všednosti stejně jako v mimořádných událostech.

Být si této tajemné moci vědom, vnímat její působení – to charakterizuje nábožensky bdělého člověka.

Jistěže leccos z tradičních náboženství nenávratně zaniklo, tak jako to platí i o jiných oblastech života. Samo náboženství a religiozita tím však zmizely stejně málo jako třeba medicína, která se přece od Hippokratových dob také citelně proměnila. Kdo mluví o konci náboženství jako takových, vystavuje se podezření, že ztratil z dohledu ústřední tajemství lidského života – to, že uprostřed jeho chatrnosti a omezenosti se rozzařuje a opět skrývá jeho naplnění.

Poměr mezi božskou skutečností, k níž se obrací náboženský smysl, a fakty přírody a dějin, jež byly v dřívějších generacích zakoušeny a předávány jako médium božské přítomnosti, se proměnil a bude se i dále proměňovat. Avšak náboženský smysl pro moc nebo moci, které rozhodují o plnosti života, tím neztrácejí význam.

Náboženský smysl … byl od samého počátku pro člověka charakteristický, přinejmenším stejně jako schopnost užívat oheň a nástroje. Je známkou povážlivé světonázorové omezenosti, že dnešní filosofická antropologie tento fenomén často zcela přehlíží nebo se jím zabývá jen okrajově. Žádný pokus určit zvláštnost lidského chování nemůže odhlížet od toho, že člověk – tak, jak jej dějinně známe – vstoupil na jeviště tohoto světa jako náboženská bytost.

Teprve ve světle božské moci objevil člověk bohatství toho, k čemu je sám určen. Teprve náboženská zkušenost tajemné hlubiny skutečnosti, která lidskému životu skýtá nebo odpírá naplnění, pozvedla lidi nad to nejbližší a každodenní a otevřela jim pohled na veliký celek světa a na úlohy a možnosti člověka v něm. …

Proto také neudivuje, že lidé svým bohům tak často přisuzovali právě ty dokonalosti, kterých se jim samotným dostávalo ve zkušenosti náboženského povznesení.

V náboženstvích jde vždy vposled o účast člověka na slávě a moci bohů.

Antropomorfní představy bohů … nijak neukazují na primitivní, nekultivované vědomí. Pravdou je pravý opak. Je svědectvím vysokého stupně diferencované kultury, když si lidé v hlubině mocných projevů božských mocí v životě přírody a společnosti uvědomí tvář podobnou lidské a s ní i spojení bohů s lidmi.

Od počátku lidských dějin lidé objevovali sami sebe oklikou přes zkušenost, kterou mohli získat o svých bozích. … Člověk bez svého boha není vpravdě člověk.

[S křesťanstvím] získala myšlenka spojení člověka s Bohem, člověka jako Božího obrazu, nový pohyb: člověk není od počátku hotov jako Boží obraz. Má dějiny směřující k tomu, aby získal to, k čemu je určen, aby se ve spojení s Bohem uskutečnilo pravé lidství. Cíl těchto dějin, v nichž se člověk stává člověkem, se v Ježíši již objevil, a tím je celým následujícím dějinám stanoveno jejich téma: všichni lidé mají získat účast na pravém lidství, které se zde objevilo.

Tohoto dějinného pohybu se účastní i osobní bytí člověka. Jakožto osoba je jednotlivec vztažen k dosud ne plně uskutečněnému lidství člověka.