a další autoři

a další autoři

Rozhodující otázka pro člověka zní: vztahuješ se k nekonečnu, nebo ne? To je kritérium jeho života. Jen když vím, že tím, co je podstatné, je ono bezmezné, nevkládám svůj zájem do zbytečností a do věcí, které nemají rozhodující význam. Když to nevím, pak naléhavě trvám na tom, že něco ve světě znamenám kvůli té nebo oné vlastnosti, kterou chápu jako osobní vlastnictví. ...

Čím více člověk trvá na klamném vlastnictví a čím méně pociťuje to podstatné, tím neuspokojivější je jeho život. Cítí se omezen, poněvadž má omezené úmysly, a to vytváří závist a žárlivost. Když chápeme a cítíme, že jsme už v tomto životě napojeni na ono bezmezné, mění se naše přání a náš postoj. Koneckonců znamenáme něco jen kvůli tomu podstatnému, a jestli to nemáme, promarnili jsme život.

Také ve vztahu k druhému člověku je rozhodující, zda se v něm [tj. v tomto vztahu] ono bezmezné vyjadřuje, nebo ne.

Aniela Jaffé, Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, přel. K. Plocek, Portál, Praha 2015, str. 277*

… typicky osvícenské neporozumění. Podle tohoto názoru údajně byla náboženství něco jako filosofické systémy, a jako tyto systémy byla vymudrována hlavou. …

Tomuto názoru však odporuje psychologická skutečnost, že náboženské symboly se právě hlavou dají pochopit velmi špatně. Vždyť také z hlavy vůbec nepocházejí, nýbrž odněkud odjinud, snad ze srdce, každopádně však z psychické hlubinné vrstvy, která se málo podobá vědomí, jež je vždycky jen povrchem. Proto také mají náboženské symboly vyslovený „charakter zjevení“ a jsou zpravidla spontánními výtvory nevědomé duševní činnosti. Jsou vše, jen ne výmysl … vyrůstají z nevědomí jako květiny zvláštního druhu a vědomí jen rozpačitě přihlíží a dost dobře neví, co si má s tímto plodem počít. …

Ten, kdo se tedy v tomto ohledu kloní k osvícenskému názoru, se psychologicky izoloval a je v rozporu se svou vlastní obecně lidskou podstatou.

C. G. Jung, Duše a smrt. In: Duše moderního člověka, přel. K. Plocek, Atlantis, Brno 1994, str. 110n.

Na svém povrchu je člověk všemi směry téměř beze zbytku neřešitelný; pouze pokračuje, aniž se prohlubuje; jde vzhůru, přesto zůstává stejný, rozšiřuje se, ale zůstává plytký; možnost člověkova řešení je založena teprve sestupem ke dnu. Zboží vyvážené ze dna prorazí pak jak střed bytosti, tak její povrch a teprve takto může vyrazit nad povrch k vrcholu. Toto dějství je nemožné dekretovat, někoho k němu přimět, nelze je ani ve snu uskutečnit en masse; dokáže to jen jednotlivec, a to jen ještě zřídka; teprve pak je to ale člověk. Všichni ostatní jsme jen svá možnost.

Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti, Torst, Praha 1994, str. 277

Kdo nerozmlouvá ve všem a při všem s Bohem, je vlastně němý. Možná mluví, ale hovoří o ničem.

Karel Floss, Bůh vždycky zatřese stavbou, Vyšehrad, Praha 2011, str. 168

Pro celou oblast ontologie a antropologie bylo [Řehořem z Nyssy] vypracováno pojetí lidské stvořené existence, které je s to zachovat principiální „jinakost“ stvoření vůči nekonečnému Bohu, a přece ji nemusí transponovat do „omezení“ účasti na plném bytí, … tj. vposledku do něčeho negativního, nýbrž tuto „jinakost“ vidí právě v tom, že stvořená bytost je sice zaměřena k … účasti na všem, co má Bůh …, ale právě jen zaměřena, takže toto zaměření musí uskutečnit až tím, že se obrátí k Bohu, a může jej opět pozbýt tím, že se odvrátí od Boha, že selže v uskutečňování svého zaměření. … její bytnost nespočívá v ničem jiném než v této „otevřenosti“ pro sdílení Boží milosti. Konečná bytost není – bytostně – ničím jiným než touto otevřeností samou … Konečná bytost je bytostně pouze touto schopností přijímat nebo uzavírat se.

Endre von Ivánka, Plato christianus, přel. V. Němec, OIKOYMENH, Praha 2003, str. 187n.

Myšlenka, že duchovní bytost takříkajíc „existuje jen ve výkonu své vlastní existence“ a že je tato existence vždy znovu kladena jejím vlastním svobodným rozhodnutím, je v obou případech [u Řehoře z Nyssy a v existencialismu] totožná. Rozdíl spočívá pouze v tom, že existencialismus (pokud nejde o křesťanský existencialismus, který se pak ubírá zcela v Řehořových šlépějích) toto rozhodnutí chápe jako čiré sebekladení a sebepotvrzení, zatímco pro Řehořovo myšlení (stejně jako pro křesťanský existencialismus) může být toto rozhodnutí pouze rozhodnutím se „pro něco“, existencí v toužebném úsilí „směřujícím k něčemu“, od čeho uskutečňování jeho „bytí v rozhodnutí“ teprve nabývá svého smyslu. Jaký význam by pak mělo „rozhodnutí“, kdyby termíny volby byly lhostejné a rovnocenné a kdyby měly pouze ten smysl, že by poskytovaly pole působnosti pro svobodné disponování sebou samým a pro sebe samu kladoucí libovůli toho, jenž se rozhoduje, a neskrývaly by v sobě alternativu správné či nesprávné volby?

Endre von Ivánka, Plato christianus, přel. V. Němec, OIKOYMENH, Praha 2003, str. 192

Když zjevuje Kristus Otce a je jím zjeven, zjevuje nakonec člověka jemu samému. Tím, že se zmocní člověka, že ho uchvátí a pronikne až do hloubi jeho bytosti, přiměje ho, aby i on sestoupil do sebe a náhle objevil krajiny dosud netušené. Skrze Krista osoba dospěje, člověk se definitivně vynoří z vesmíru, plně si uvědomí sebe.

Henri de Lubac, Katolicismus, přel. T. Brichtová, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995, str. 187n.

S jistotou lze říci, že neexistuje žádná křesťanská zkušenost Boha, která by nebyla plodem překonání svévole nebo přinejmenším plodem rozhodnutí svévoli překonat. A k této svévoli musíme počítat i všechny lidské pokusy vyvolat náboženskou zkušenost na základě vlastní iniciativy a vlastními metodami a technikami. … Celek bytí se nám daruje jen skrze rezignaci na každou částečnou zkušenost. Bůh potřebuje nesobecké nádoby, má-li do nich vlít své bytostné nesobectví.

Hans Urs v. Balthasar, Gotteserfahrung biblisch und patristisch. In: Communio 5, 1976, str. 500-508

Je však třeba objasnit ještě jednu obtížnou otázku: Můžeme v modlitbě říkat Bohu „ty“ ? Smíme označovat Boha jako osobu? Můžeme definovat modlitbu ... jako rozhovor člověka s Bohem? Problémy, které vznikají, když na Boha aplikujeme kategorii osoby ..., jsou značné. ...

Problémy, které vznikají, když na Boha kategorii osoby neaplikujeme, jsou ovšem ještě mnohem větší. Může snad být posledním základem člověka neosobní skutečnost? Nebyla by tím zrušena také osobnost člověka? Což se naděje ve smysl a naplnění neotvírá osobě člověka teprve přesvědčením, že i hlubina skutečnosti je osobní? ...

I když víme, jak je kategorie osoby neadekvátní, nemáme slovo, které by vystihovalo svědectví Písma lépe.

Walter Kasper, Uvedení do víry, přel. K. Šprunk, Křesťanská akademie, Řím 1987, str. 79n.

Popravdě řečeno, když se mluví o Bohu, není to mluvení o něčem jiném, ale o zdroji všech věcí. … Bůh není jedna věc z mnoha, ale počátek a zdroj všech věcí.

„Přinášet Jeho jméno“ tedy nemůže vést k nějaké exkluzivní, vylučující mluvě, jak si myslí fundamentalista i ateista, ale k řeči inkluzivní, stále vnímavé ke stvořeným bytostem, stále vstřícné, která slouží jako svatostánek nebo katedrála – každého člověka tu do sebe pojme jakási siločára směřující vzhůru a jeho srdce pozdvihne do světla.

Fabrice Hadjadj, Jak dnes mluvit o Bohu? Přel. P. Doležalová, CDK, Brno 2016, str. 40n.

Je tu Kristovo slovo o konci časů: „V oněch dnech před potopou jedli a pili, ženili se a vdávaly se až do dne, kdy Noe vešel do archy … Tak to bude též při příchodu Syna člověka“ (Mt 24,38n.). …

Zvláštní je, že tato slavná událost je přirovnávána k ničivé povodni … – ale je tu ještě něco zvláštnějšího, a to je archa. Copak Ježíš opovrhuje těmi lidmi, kteří jedí a pijí, kteří se žení a vdávají a chystají svatbu svým dětem? Naopak, chce je zachránit, chce zachránit jejich prostou venkovskou svatbu a vnést sem světlo své Smlouvy a jejich prosté popíjení pozvednout tím, že proudem poteče víno jeho krve. … Ohlašuje tuto archu uprostřed živelní pohromy a do archy „vejdou všichni, se zásobami všeho možného jídla, po párech, čisté i nečisté, aby je zachoval při životě“ (Gn 6,17nn.); taková archa jim dovolí dále jíst a pít, ženit se a vdávat a pořádat svatby, ale s vědomím spásy, to znamená v pokorné prosebné modlitbě a v chvalozpěvech. …

Máme mluvit o posledních cílech …, ale jako o věci, která zachraňuje to, co teď žijeme. Máme ukázat …, že nadpřirozený chléb se nevylučuje s chlebem vezdejším, že věčnost nezavrhuje tento čas, ale brání jeho promarnění. …

Však víte, že když se mluví o katastrofě, falešní proroci říkají „po nás potopa“. Praví proroci stavějí archu a vezmou do ní všechno zvířectvo, co mají kolem sebe.

Fabrice Hadjadj, Jak dnes mluvit o Bohu? Přel. P. Doležalová, CDK, Brno 2016, str. 133-136