… otázka absolutního smyslu se neřeší tím, že ji jen přeneseme na něco většího, než jsme my, a rozpustíme ji v jeho tajemství; naopak se tím stane ještě naléhavější: ptáme se za tento tajemný celek všeho. … V tomto ohledu zůstává člověk nenaplněn i tváří v tvář nejčistší skutečnosti, že vůbec „bytí jest“. Neví, proč by měl stanout v posvátném údivu a filosoficky žasnout. Právě takovéto samoúčelné, „božské“ bytí by mohlo být jen vrcholnou ukázkou naprosté a všeobecné nesmyslnosti. Člověk si klade otázku po něčem víc: zda má smysl, že vůbec něco je. A považuje takovouto z konvenčního hlediska zcela zničující otázku za svůj největší poklad …