Člověk prožívá svou existenci jako kreaturální, a tedy problematickou. Kdesi v hlubině, kde je duše pupeční šňůrou spojena s kosmem, to škube. Tam je bod oněch vzruchů, které se zcela nesprávně označují jako pocity, a tak se snadno zaměňují se stejnojmennými povrchními hnutími duše.
Jejich povahu není snadné uchopit. Nábožensky citliví lidé je popisují v obrazech postihujících jen ty rysy, které rozeznávají na svém vlastním prožívání těchto vzruchů. Mluví o pra-pocitu, aby naznačili onu hlubinnou vrstvu, jež leží hlouběji v základu života než ostatní pocity a z tohoto základu prochvívá celou existenci. Mluví o nekonečnosti pocitu, aby řekli, že se tento pocit nevztahuje na určité předměty, nýbrž že je bezesměrným, vzrušeným vlněním v základu duše. Říkají tomu cit naprosté závislosti, aby vyjádřili prožitek vazby na nadosobní, přemocné Něco. Mluví o vrženosti a opuštěnosti, když převáží vzruchy, v nichž se existence prožívá jako cosi, co bylo kdysi uchováváno v lůně a nyní je z něj vypuzeno. Usebírají se z distentio, rozptýlení existence, zpět do bodu svého původu, aby v úkonu intentio, zaměření zpátky k Bohu, znovu našli sebe a Boha. A prožitek znovusjednocení se může vystupňovat až k viděním božského.
Všechny vzruchy pocházející ze situace kreaturality mohou být různě náladově zabarveny úzkostí, nadějí, zoufalstvím, blažeností, kontemplativním klidem, hledajícím neklidem, rozhořčením, vzdorem, odevzdaností atd.
Politická náboženství, OIKOYMENH, Praha 2015, str. 18n.