Romano Guardini

Bůh totiž není ten „jiný“, nýbrž Bůh. … Bůh je jediná bytost, o níž nemohu říci, že to jsem já … – ale o níž ani nemohu říci, že je oproti mně ten „jiný“ … O každé jiné bytosti platí výrok: on není já, proto je někdo jiný. O Bohu tento výrok neplatí; a právě tím, že neplatí, je vyjádřena Boží podstata. Ve vztahu, o němž jsme mluvili [dříve], je z Boha činěn někdo jiný, největší ze všech: ten naprosto jiný. Je-li tomu tak, pak se člověk musí odvážit strašného zápasu o svobodu a Nietzsche by měl pravdu. Bůh však není někdo jiný, protože je Bůh. Jako Bůh stojí oproti člověku tak, že na něj nelze vztáhnout kategorii „jinakosti“, ale ani kategorii „stejnosti“.

Když Bůh tvoří lidskou bytost, nestaví vedle sebe někoho jiného, jako například matka rodící ze svého lůna novou lidskou bytost, jež pak žije vedle ní. … Bůh člověka tvoří. Tvůrčí energie jeho činu způsobuje, že já jsem já. Tím, že se ke mně obrací a že mne volá ..., stávám se sám sebou a existuji sám o sobě. To, co je na mně jedinečné, nepochází ze mne, nýbrž z něho. Když mě Bůh vidí, není to tak, jako když se nějaký člověk dívá na jiného člověka, jako se hotová bytost dívá na jinou hotovou bytost, nýbrž Boží pohled mě tvoří. Pojem někoho jiného tady nemá smysl.

... sama skutečnost osoby je bytostně dar. Tím netvrdíme, že osoba je "heteronomní". Toto slovo je zde právě tak bezobsažné jako slovo autonomie. Jde mnohem spíše o význam milosti.

Milost ... neznamená něco, co by bylo přidáno k úplnosti člověka, nýbrž způsob, jakým je člověk definitivně sám sebou - ovšem za předpokladu, že slovem "člověk" chápeme totéž, co jím chápali Pavel a Augustin: nikoli jakéhosi uměle vypreparovaného, "čistě přírodního" člověka, nýbrž toho člověka, kterého má na mysli Bůh a o němž mluví Písmo.

Výrokem, že Bůh stvořil osobu, je řečeno cosi jiného než výrokem, že uvedl do existence bytost, která není osobou. To, co je neosobní, ať už neživé či živé, Bůh prostě tvoří jako bezprostřední objekt své vůle. Osobu takto tvořit nechce a nemůže, protože by to nemělo smysl. Tvoří ji aktem, který její důstojnost předpokládá a zároveň zakládá, totiž tím, že ji oslovuje. To ovšem znamená, že Bůh ji povolává jako své „ty“ – správněji řečeno, že sám sebe určuje jako člověkovo „Ty“.

Šlo nám o to, ukázat pravzor toho, co nazýváme lidskou osobou. Ne tak, jako by lidská osoba byla tím původním a pochopitelným…, ale naoopak: tím podstatným a základním je způsob, jakým říká „Já“ Bůh.

Kdyby bylo možné vkročit do víry úplně čistě, pak by odpověď na otázku, co je vlastně osoba, zněla: Boží Trojice. … Lidská osoba a její vztah „já-ty“ je jejím oslabeným a rozloženým obrazem.

Bůh poznává každou bytost z jejího nejhlubšího nitra. A to ne proto, že by se díval tak hluboce a tak důkladně ji zkoumal, ale protože ji vymyslil a uskutečnil.

Obraz člověka v novodobé antropologii, ať již zaměřené biologicky, psychologicky, sociologicky či jakkoli jinak, je takový, že se v něm člověk, který se vážně zamýšlí sám nad sebou, nepoznává. Dovídá se o sobě jen samé detaily, nachází popisy vlastností, vztahů, struktur – nikdy však sebe sama.

Mluví se tu sice o člověku, ale jeho plná lidská skutečnost viděna není. Je středem zájmu, ale nedaří se jej vystihnout. Manipuluje se s ním, ale nikdy není správně uchopen. Je statisticky podchycován, vřazován do organizací, využíván pro různé účely – ale to vše se podivným, groteskně-hrůzostrašným způsobem odehrává jakoby na pouhém přízraku.

Člověk není takový, jak nám ho líčí pozitivismus a materialismus, podle nichž se „vyvíjí“ ze zvířecí formy života, která opět vzniká jakýmisi diferenciacemi neživé hmoty. Přes všechny společné znaky je … člověk zcela jiný, svébytný, determinovaný duchem, jehož nelze odvodit z ničeho materiálního. …

Člověk rovněž není takový, jak jej vidí idealismus. Ten sice ducha uznává, ztotožňuje jej však s absolutním duchem, na něhož aplikuje kategorie vývoje. Vývoj absolutního ducha se odráží v běhu světa, člověk je do tohoto procesu integrován. … To však neodpovídá skutečnosti. Člověk je sice bytostí omezenou, avšak je opravdovou osobou: s nezrušitelnou svéprávností, nepotlačitelnou důstojností a nezastupitelnou odpovědností. …

Ale člověk není ani takový, jak jej vidí existencialismus. Podle něho nemá člověk oporu ani ve věcech samých, ani v žádné vyšší bytosti či normě. Je absolutně svobodný a rozhoduje o sobě sám nejen co do svých činů, nýbrž i co do smyslu svého bytí. … Ani to neodpovídá pravdě. Je zde přece cosi, co mu dovoluje říci: Jsem ten a ten. Je zde řád, který člověku umožňuje povědět: Jsem teď a jsem zde, nalézám se v těchto určitých souvislostech.

Člověk má své místo v prostoru a čase. Tím je v souvislosti lidského bytí jasně „zde“. Toto stanoviště mu dává jistotu; zároveň jej však omezuje, a v něm se probouzí touha po nekonečnu. V tom se vyjadřuje pravá nekonečnost bytosti, která nemůže být uvázána na žádné „místo“ – ale hledat bezprostřední naplnění této nekonečnosti by byl „romantismus“. Jsme dějinné bytosti. Jako takoví jsme vztaženi ne k nezměrnosti vesmíru, nýbrž k určitému místu v něm. Ne k nedohlednosti časů, nýbrž k určitému okamžiku v jejich běhu. ...

Základem existence není nekonečnost prostoru, nýbrž Zde. Ne neomezenost světa, nýbrž Nyní. Ne nedohlednost lidských možností, nýbrž ty, jež jsou dány ve vlastním Já. Ne množství lidí naplňující svět, nýbrž ti, které každému přisuzuje běh života. A obsahem plodného konání není nezměrnost toho, co by mohlo být vykonáno, nýbrž to, co od jednotlivce vyžaduje povolání a situace. Na tom spočívá vše, čemu říkáme poctivost, slušnost, zodpovědnost.

Když ale člověk činí požadavku zadost, když se omezuje a rozhoduje, pak dochází k obratu: správně vykonaná jednotlivost otvírá pohled do celku. Kdo dostojí tomu, co mu přísluší – skutečně dostojí, s pozorností ducha a odevzdaností srdce –, tomu bude právě v tom darován celek.

Nejhlubší podstata člověka spočívá v tom, že je podmíněný, konečný, pomíjivý, že však chce absolutní, nekonečné, věčné.

Toto definitivní, nekonečné, věčné v sobě nenachází. Nachází je v setkání s Bohem. Správně provedený náboženský úkon znamená vztah k Bohu, v němž se Bůh stává živým obsahem tohoto lidského života. Ať mají náboženské úkony jakoukoli konkrétní podobu – klanění, díku, prosby, lítosti, bázně, touhy – vždy je v nich obsaženo, že člověk v nějaké formě přichází k Bohu, stává se účastným Boha. …

Přiblížení k Bohu, podíl na božském, ať má psychologicky i obsahově jakoukoli podobu, vyplňuje toto vnitřní napětí. Člověk získává nekonečný, věčný, definitivní obsah života, aniž přestává být tím, čím je, totiž člověkem.

Člověk je v prvé řadě a bezvýhradně osobou vymezenou individuálně, a to i když nechce, i když to sám popírá. … Je osobou povolanou Bohem, ve vzájemném kontaktu s věcmi a jinými osobami. Osobou, která je vybavena nádhernou a zároveň strašlivou svobodou zachovat nebo zničit svět, dosáhnout svého potvrzení a naplnění, nebo se vzdát sebe samé a zaniknout.

Nutnost převýšit sebe sama – právě to je [pro Pascala] nejhlubší povaha člověka. Proto když člověk na toto sebepřekračování rezignuje, … znamená to přímo zničení jeho nejvlastnější povahy. …

„První přirozeností“ člověka právě nebyl prostý přírodní stav, nýbrž život v božské dimenzi. Přesně v tom se projevovala jeho nejvlastnější přirozenost; vždyť … určitý stupeň bytí svobodně projeví svou podstatu teprve tehdy, když se otevře vůči tomu, co je vyšší, co stojí nad ním a co je na něm nezávislé, a když se tím nechá obejmout.

Hříchem člověk ztratil spojení s Bohem – ale tak se nestal tím, co by snad byl sám ze sebe, jakousi prostě přírodní bytostí. Člověku je uloženo, že může existovat jen ve vzestupu nad sebe, nebo v sestupu pod sebe. Znamená-li hřích, že člověk vypadl ze společenství s Bohem, z milosti, pak rovněž znamená, že upadl pod skutečně lidskou úroveň. …

Lidská přirozenost může být jedině přirozenost vyvýšená nad sebe anebo upadlá pod sebe.

[Vědomí Boží přítomnosti] probouzí v člověku cosi, co leží v jeho největší hloubce, v jeho nejvlastnějším nitru, a co on sám neznal – ale lze také říci: cosi, co je v něm nejvýš a nejdál, o čem nevěděl, že to k němu patří.

Nakolik bytosti, v níž jsem původně viděl pouze objekt, dávám svobodu, aby byla svým vlastním „já“, jež ke mně přistupuje ze svého vlastního středu, a nakolik ji nechávám, aby se stala mým „ty“, do té míry přecházím z postoje využívajícího nebo bojujícího subjektu do postoje „já“.

Svět byl vysloven Bohem k člověku. Všechny věci jsou slova, která Bůh pronesl k onomu tvoru, jenž je bytostně určen, aby trval ve vztahu k Bohu jako ke svému „Ty“. Člověk je tím, kdo byl ustanoven za posluchače slova tohoto světa.

Svět je takový, že autonomie v novověkém smyslu nejenže přesahuje jeho možnosti, nýbrž dokonce ničí jeho podstatný smysl. … Svět je takový, že může nakonec vlastnit sám sebe pouze jako dar.

Ježto Bůh stvořil věci plně a dal jim sílu bytí a bohatství smyslu, existuje jednou provždy možnost brát je samy o sobě, jako by byly jen v sobě založeny a jako by samy o sobě dostačovaly.

A protože člověk je stvořen, propuštěn do samostatnosti svého duchovního bytí, aby sám ze sebe přistupoval k světu, poznával, soudil a rozhodoval, existuje jednou provždy také možnost, že se postaví sám na sebe; že se spolu s věcmi v jednotě světa bude považovat za to vlastní, co samo v sobě postačuje ...

Zakouším, že je ve mně nesvobodné jednání a bytí. Právě tak zakouším, že ve mně je a od něj se odlišuje jednání a bytí svobodné.

Částí své bytosti a svého působení jsem zapojen do průběžné přírodní kauzality; jsem kus, článek. Vím ale v sobě o něčem – a sice o něčem skutečném a živém, ne pouze ideálním, inteligibilním –, co spočívá samo v sobě. Přesněji: V tom spočívám sám v sobě.

Částí své bytosti a svého působení jsem účinek příčiny; výsledek předpokladů. Zde nenáležím sobě, nýbrž obecným silám. Je však ve mně něco, co náleží sobě samému. Přesněji: V tom náležím sám sobě.

Částí své bytosti jsem průchodiště procesů; transformace impulsů, které přicházejí zvenčí a ven opět pokračují. Zakouším však také, že je ve mně počátek procesů. Přesněji: Zakouším sám sebe jako živý počátek jednání; jako zdroj kauzálních souvislostí.

Že se v tomto zvláštním smyslu zakouším jako spočívající v sobě, jako sobě náležející, jako počátek jednání – to vyjadřuji slovem: Vím, že jsem svobodný. Ne celým svým bytím; ne vždy; ne stále ve stejném stupni. Avšak něčím v sobě, a sice tím, co je ve mně nejhlouběji, co je mi nejvlastnější, svobodný jsem; někdy, v nějakém stupni.

Fakt této svobody; živá možnost ji realizovat; možnost a úkol ji rozvíjet, stále očišťovat její úkon a zvětšovat její rozsah – to vše tvoří jistý základní charakter mé lidské, osobní existence.

Existuje pokus uchopit svět pouze z prvního, [kvantitativního] aspektu. Jeho výsledkem je kvantitativně-mechanistický obraz světa. … Existuje však i pokus uchopit svět jen z aspektu kvalitativního. I toho vznikají obrazy světa: primitivní, magický, romantický a ryze náboženský. … První obraz končí v šílenství světového stroje; druhý ve fantastice světové hry nebo světového boje.

Skutečný svět je takový, že zahrnuje obojí. Ba více, skutečný svět je takový, že tyto oblasti, které jsme pojednali odděleně, jsou v něm původně jedno.

V tomto světě má prostor svoboda. Tento svět je takový, že svoboda je v něm připravena. … Svět je takový, že se postupně připravuje na svobodu a že je dovršen teprve ve svobodném úkonu. Vždy, když člověk jedná ve svobodě, koná svět svůj poslední krok.