Bůh je Ty, které je jakoby nejhlubším základem mého vlastního Já.
Semjon L. Frank


Nikolaj Berďajev

Člověk … není s to uvést v soulad, ve všejednotu prvky, jež jsou v něm obsaženy a jež si mohou protiřečit a vzájemně se vylučovat. Pro mě to vždy znamenalo zápas mezi láskou a svobodou, nezávislostí, tvůrčím posláním osobnosti a společenským procesem, jenž osobnost potlačuje a pokládá ji za prostředek. Konflikt svobody a lásky stejně jako svobody a poslání, svobody a osudu je jedním z nejhlubších konfliktů lidského života.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 15

Pro pochopení toho, co je vlastně osobnost, je velmi důležité rozlišovat mezi osobností a individuem. … Individuum je kategorií naturalistickou, biologickou, sociologickou. Individuum je nedělitelné vzhledem k jakémusi celku, je to atom. Může být … součástí nějakého rodu nebo společenství, stejně jako kosmu vcelku, ale stále je myšleno jako část celku a mimo tento celek nemůže být nazváno individuem. Individuum je shodně charakterizováno jako část podřízená celku a jako část egoisticky se sebepotvrzující. Proto individualismus … neznamená nezávislost ve vztahu k celku, k dění kosmickému, biologickému a sociálnímu, nýbrž pouze izolaci podřízené části a její zoufalou vzpouru proti celku. … Individualita má spíše vitální než duchovní povahu a neznamená ještě vítězství ducha a svobody.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 30-32

Člověk je také osobností a s osobností souvisí idea člověka, jeho poslání ve světě. A zde se vše mění. Osobnost není naturalistickou, nýbrž duchovní kategorií. Osobnost není nedělitelná, není atomem vzhledem k jakémusi celku kosmickému, rodovému nebo společenskému. Osobnost znamená svobodu a nezávislost člověka na přírodě, na společnosti, na státu, není však jen egoistickým potvrzením, ale právě naopak. Personalismus neznamená, tak jako individualismus, egocentrickou izolaci. Osobnost v člověku znamená jeho nezávislost na materiálním světě … Osobnost nevzniká z rodového kosmického vývoje, nerodí se z otce a matky, ale pochází od Boha, vyjevuje se z jiného světa, je svědectvím toho, že člověk je průsečíkem dvou světů, že v něm probíhá boj ducha a přírody, svobody a nutnosti, nezávislosti a závislosti. Osobnost existuje mimo vztah individuálně-jedinečného a obecně-rodového, mimo vztah části a celku, orgánů a organismu. … Osobnost člověka není determinována dědičností, biologicky ani společensky, je svobodou člověka, možností vítězství nad determinací světa. Vše osobní v člověku je protikladné jakémukoli automatismu, jenž hraje takovou roli v lidském životě, automatismu psychickému i společenskému.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 31

Nikoli dva různí lidé, ale jeden a týž člověk je individuem i osobností zároveň. Nejsou to dvě různé bytosti, ale dvě kvality, dvě různé síly v člověku. …

Člověk jako individuum prožívá izolaci, je egocentricky pohlcen sám sebou a povolán vést bolestný boj o život … Z těžkostí se dostává konformismem, přizpůsobením.

Člověk jako osobnost, tentýž člověk, překonává svou egocentrickou uzavřenost, otevírá v sobě universum, ale hájí svou nezávislost a svou důstojnost vůči okolnímu světu.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 31n.

Kdyby [člověk] nebyl osobností …, byl by podoben ostatním světským věcem a nebylo by na něm nic zvláštního. Ale lidská osobnost dosvědčuje, že svět není soběstačný, že může být překonán a transformován. Osobnost není podobna ničemu jinému ve světě, s ničím jiným nemůže být srovnávána a konfrontována. Vstupuje-li do světa, jedinečná a neopakovatelná, jeho běh je přerušen a přinucen ke změně, byť by to bylo obtížné zvnějšku postřehnout. Nepřetržitý, stálý vývoj světa je pro osobnost příliš úzký, právě proto [osobnost] ani nemůže být momentem či elementem světové evoluce. …

Člověk, jak ho zná biologie a společenské vědy, jako bytost přírodní a společenská je produktem světa a procesů, jež v něm probíhají. Ale jako osobnost není dítětem světa, je jiného původu. Právě to z něj činí hádanku. …

Osobnost není a nemůže být částí ve vztahu k jakémukoli celku, jakkoli velikému, ba celému světu. A to je podstatou osobnosti, jejím tajemstvím.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 20

… opakuji, co už bylo řečeno, že vztah osobnosti k jinému, nejvyššímu není nikdy vztahem části k celku. … Vztah části k celku je vztahem matematickým, podobně jako vztah orgánu k organismu je vztahem biologickým. To patří světu objektivace a člověk se tak stává jeho částí a orgánem. Avšak existenciální vztah osobnosti k jinému, byť i tomu nejvyššímu, nemá s tím nic společného. Osobnost se nepodřizuje jakémukoli celku, není sou-částí jakékoli společenské reality; k nejvyššímu jinému, k nejvyšší bytosti se vztahuje jako k Pánu.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 25n.

Personalismus … osobnost chápe jako hluboce protikladnou egocentrismu. Egocentrismus rozkládá osobnost. Egocentrická sebeuzavřenost a soustředěnost na sebe, nemožnost vykročit ze sebe je právě prvotním hříchem, bránícím realizovat plnost života osobnosti, aktualizovat její síly. … Osobnost předpokládá vystoupení ze sebe k jinému a jiným … Přitom vystoupení osobnosti ze sebe k jinému neznamená vždy zvnějšnění a objektivaci. … Ty, k němuž vystupuje a vstupuje s ním do společenství, není objektem, je jiným , osobností. S objektem není možné nic sdílet, není s ním možné žádné společenství, leda obecná závaznost. Osobnost potřebuje jiné, ale jiné není vnější, odcizené, vztah k němu neznamená vždy zvnějšnění. Osobnost se realizuje sdělením, v komunikaci s druhými lidmi a ve sdílení, communiu s nimi.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 36n.

Sdělení znamená objektivaci, avšak sdílení je existenciální. Sdělení probíhá ve světě objektivace a pod znamením determinace, a proto neosvobozuje člověka z otroctví. Avšak sdílení patří do světa existenciálního, jenž nezná objekty, patří k říši svobody, znamená osvobození z otroctví.

Egocentrismus znamená dvojí otroctví člověka – otročení sobě samému, své tvrdohlavé umíněnosti, a světu, proměněnému v jediný, z vnějšku působící a determinující objekt. … Egocentrik zná pouze ne-já, ale nezná jiné , nezná ty, nezná svobodné vystoupení z .

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 37

Pro pochopení osobnosti je velmi důležité pamatovat na to, že osobnost je určena nikoli vztahem ke společnosti a vesmíru, ani vztahem ke světu, zotročenému objektivací, ale vztahem k Bohu a z tohoto skrytého niterného vztahu čerpá sílu ke svobodnému vztahu ke světu a člověku.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 37

Vztah mezi člověkem a Bohem není vztahem kauzálním, ani vztahem prostředku a cíle, ani vztahem pána a raba, není podoben ničemu z předmětného světa, přírodního a společenského, tento vztah není analogický ničemu v tomto světě. Bůh neexistuje jako nějaká předmětná realita nade mnou, jako objektivace universální ideje, Bůh existuje jako existenciální setkání, jako transcendence, a v tomto setkání je Bůh přítomen jako osobnost. ...

Osobnost připouští korelaci pouze jako setkání a společenství. A Bůh-osobnost nechce člověka, nad nímž by panoval a jenž by ho musel oslavovat, chce člověka-osobnost, jenž odpovídá na jeho výzvu a s nímž by bylo možné společenství lásky.

O otroctví a svobodě člověka, přel. J. Kranát a I. Mesňankina, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 33n.