Ladislav Hejdánek

Ladislav Hejdánek

Existuje značně primitivní „zkušenost“, jíž jsou schopny i subjekty velmi nízké úrovně, a dále zkušenost, v níž se už podstatnou složkou stává zkušenost slova, řeči, myšlenky. Od obojí zkušenosti se liší zkušenost „svébytí“, založená na vztahu k sobě, na zájmu na sobě a na starosti o sebe.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 110

Teprve tam, kde se člověk stává sám v sobě problémem, otázkou, … zakouší … svou původní zakotvenost ve skutečnosti, která nemůže být převedena ani na jeho vlastní skutečnost, ani na skutečnost okolního, vnějšího světa, ani z nich odvozena.

Protože se však k této … skutečnosti nikdy nemůže vztahovat (vztáhnout) svou aktivitou … (což platí i o té zvláštní akci, jíž je reflexe), zbývá jako možnost jen zaměřenost opačná, pohyb dovnitř, rekurs k „počátkům“, ke zdroji a základu samé niternosti subjektu. … Subjekt se nemůže „aktivně“ obracet směrem k ryzí nepředmětnosti, nýbrž musí se otevřít tomu dění, v němž ryzí nepředmětnost se obrací a vskutku přichází směrem k němu.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 110n.

Existuje vzepětí ducha, jehož vrcholem není výkon, nýbrž umlknutí a naslouchání, otevřenost vůči tomu, co přichází, a potlačení každého hnutí v nás, jímž bychom se toho přicházejícího chtěli zmocnit. … Můžeme ovšem umlknout a ztišeně naslouchat i marně; ani svým mlčením si nevynutíme nic z toho, nač očekáváme.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 112

Je však možná i taková zkušenost, která přesahuje jak náš vnitřní svět, tak i svět vnější skutečnosti, naši psyché i všechnu fysis, a přimyká se k té skutečnosti, která je za vší daností a nad ní, tedy zkušenost „metafyzická“? … Co … lze „asimilovat“ ze setkání, které bylo z naší strany umožněno tím, že jsme vystoupili mimo sebe, obrátili se k sobě zády, že jsme sami sebe zapřeli, že jsme se k onomu setkání dostavili bez sebe? …

Museli bychom docela nově interpretovat … termín [metafyzika] asi v tom smyslu, že jde o zkušenost za hranicemi naší fysis; a samu fysis bychom museli nově interpretovat třeba jako předmětnou stránku našeho pobývání na světě (k níž ovšem náleží také celé naše myšlení, zejména sebepochopení, tedy to, čemu se odedávna … říkalo duše).

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 112n.

[Hledání Boha je] inspirace, vnitřní popud samého ducha, jehož se mu dostává a který tedy není jeho výkonem. Ale tato inspirace nemá povahu působení Boha jako subjektu na lidský subjekt, nýbrž je to spíše něco jako zrušení a obnovení celého lidského subjektu v jakémsi novém rozvrhu, v novém „duchu“.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 115

[Ve vztahu Boha a člověka] nejde o vztah dvou subjektů …: Bůh není přede mnou jako partner v setkání, v rozhovoru, v interakci. … Člověk tu není primárně vedle Boha anebo dokonce naproti němu, ale spíše je v Bohu, či obráceně: Bůh je v něm. …

Ani člověk, ani Bůh se k sobě navzájem nevztahují ani jakožto subjekt, ani jakožto k subjektu. Jestliže Bůh je ten, který dává, pak člověk není tím, kdo dostává, neboť on dostává i svůj život i dýchání i všechno, tj. sám sebe. … Na druhé straně ani člověk se nevztahuje k Bohu jako k něčemu, od koho něco může dostat, nýbrž samo jeho vztahování má v Bohu svůj zdroj a počátek.

Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, OIKOYMENH, Praha 1997, str. 115-117