Joseph Ratzinger

Lidská existence má nutně veřejný charakter a takříkajíc v sobě nese vztah k právu a právnímu řádu: přirozeností člověka je, že není pouze přírodní, že má dějiny a právo, že je musí mít, aby mohl být „přirozený“.

… další bod: Člověk je nejen bytost, která nutně existuje ve společenství; ví, že být člověk a být ve společenství má v sobě cosi posvátného, „aliquid sacri“, že to samo sebe podstatně překračuje. Tak jako jednotlivec sám sebe nezakládá, ale je zakládán společenstvím, tak se bytí člověkem vůbec – a také lidské společenství – navíc ještě znovu zakládá jinde než v sobě; člověka nelze odvodit pouze z něj samého, ani individuálně, ani společensky. Člověk se zakládá v transcendenci, a všechny bytostně lidské řády mají proto co dělat s posvátnem, s transcendencí.

Je nesporné, že humanitní vědy ... mohou o člověku přinést důležité poznatky. Tím se však nemůže stát nadbytečnou otázka po vlastní pravdě člověka, tedy otázka, odkud člověk pochází a k čemu je určen. Tam, kde by se humanitní vědy pokusily otázku pravdy odstranit, tam by se staly metodami sebeodcizení a tím zotročení člověka.

Avšak otázka pravdy a otázka svobody ... zahrnuje současně i otázku po Bohu, je to otázka Boha. ... Jde právě o ... místo, kde se člověk může stát Bohem, tedy místo jeho osvobození - místo, kde se dotýká své pravdy a sám se stává pravdivým. ... Osvobození člověka bez toho, aby se stal Bohem, jeho touhu, která směřuje k neohraničenému, podvádí.

Člověk je tím více sám sebou, čím více je s druhým. Nalézá sám sebe jen tehdy, když se sám sobě ztrácí. Sám k sobě dospívá pouze skrze druhého a skze bytí s druhým. … [Avšak] když ten druhý je pouhý kdosi, může se stát, že člověk ztratí sám sebe. Člověk je nakonec zaměřen na určitého druhého, na toho vpravdě Druhého, na Boha; je tím více sám sebou, čím více je s tím, který je zcela ten druhý, čím více je s Bohem. Je proto zcela sám sebou, … pokud je čirou otevřeností vůči Bohu.

Člověk je … zcela sám sebou, … pokud je čirou otevřeností vůči Bohu.

Tento krok … se však naplňuje až tehdy, když [Bůh a člověk] … se vzájemně proniknou. Aby se člověk stal plně člověkem, je zapotřebí, aby se Bůh stal člověkem; teprve tehdy je … na vrchol své možnosti … přiveden onen počátek, který započal tehdy, když bytost stvořená z prachu a hlíny poprvé pohlédla nad sebe a nad svět kolem, aby mohla říci Bohu ty. … V Ježíši Kristu dospěl proces stávání se člověkem vskutku ke svému cíli.

Hledání toho, co je větší, může nepochybně začít jen u dané zkušenosti a u otázky, která se v ní klade.

Zároveň však musíme vidět, že člověk se sám od sebe ptá příliš málo a že odpověď, o niž jde ve víře, prolamuje všechny jeho otázky a působí, že jeho tázání se trvale rozšiřuje. Skutečnost Boha je větší než naše zkušenosti, i než naše zkušenost Boha. Víru proto nelze představovat ve schématu nabídky a poptávky, nemůže se spokojit s tím, že je zodpovězením otázek, které už člověk položil.

Výpověď, že Bůh je v Trojici, přece znamená vyznání, že Bůh je sebepřekračování, „nesobectví“ – a tudíž se může stát poznatelným jen tam, kde se této jeho vlastní podstatě připodobníme.

Víra představuje zcela jinou rovinu než rovinu konání a uskutečnitelnosti. V podstatě znamená svěřovat se tomu, co člověk sám nevytvořil a nikdy vytvořit nemůže, ale co všechnu naši činnost nese a umožňuje.

To ale dál znamená, že na rovině poznání uskutečnitelného … se víra ani nevyskytuje, ani v ní nemůže být nalezena, a že každý pokus ji tam takříkajíc položit na stůl, dokázat ji …, nutně musí ztroskotat. Objevit ji ve struktuře tohoto druhu vědomostí nelze, a kdo ji tam přesto klade na stůl, klade na něj něco falešného. …

Věřit … není nehotovou formou vědění, názorem, který by se mohl nebo měl transformovat ve vědění… Víra je svou povahou spíše jiná forma duchovního postoje, … něco samostatného a vlastního, nedá se odtud vysvětlit ani odvodit.

Ono hlodající „snad“, jímž víra vždy a všude člověka uvádí do pochybností, neodkazuje na nejistotu uvnitř poznání uskutečnitelného, nýbrž zpochybňuje absolutnost této sféry, relativizuje ji, ukazuje, že je to jen jedna z rovin lidského bytí a bytí vůbec, která může mít pouze charakter čehosi nedokončeného, dílčího.

Víra … [náleží] ke sféře základních rozhodnutí, jimž se člověk nemůže vyhnout … Zdá se mi nezbytné vidět to naprosto zřetelně: Každý člověk musí zaujmout nějaký postoj k oblasti základních rozhodnutí a žádný člověk to nemůže učinit jinak než nějakou vírou. Existuje sféra, která nepřipouští jinou odpověď než odpověď víry, a žádný člověk tuto oblast nemůže zcela obejít. Každý člověk nutně nějakým způsobem „věří“.

Podobenství … interpretují prostý svět všedního dne, aby ukázala, jak se v něm otvírá překročení k tomu, co je víc než lidská každodennost. Obsah víry se ukazuje jen v podobenství, ale podobenství zároveň vyjevuje jádro skutečnosti samé.

To je možné proto, že skutečnost sama je podobenství. … Není tomu tak, že by se tu na nějakou látku neutrální vůči Bohu roubovala jakási náboženská aplikace, vůči pozemské látce vposled cizí a vnější; v podobenství se vyjevuje právě to, co je pozemské látce nejvlastnější. Podobenství nepřistupuje ke zkušenosti světa zvenčí; naopak teprve ono jí dává její vlastní hloubku, teprve ono říká, co vězí ve věcech samých. Odpovídá vnitřní dynamice látky jako takové.

… smyslová zkušenost jako taková má jistý obsah víry a je schopna transcendence.

Tak se [ve Starém zákoně] život stává identickým s požehnáním, smrt s prokletím. Život znamená společenství, podstatou smrti je nepřítomnost vztahů. … Jednoho dne tak musí vyvstat otázka, zda tato situace nepoukazuje dvěma směry: když na jedné straně může být fyzicky živý člověk „mrtev“ ve ztrátě společenství, nemusí pak na straně druhé být síla společenství, každopádně společenství s Bohem, silnější než fyzická smrt; nemůže pak být život i za fyzickým zánikem? …

Bez jakékoliv vnější výpůjčky, bez filosofických nebo mytologických schémat, prostě z nitra hluboce zakoušeného společenství modlitebníka s Bohem, povstala [v žalmech] jistota: společenství s Bohem je silnější než zánik těla. … [Žalm 73] neoperuje ani s pojmem duše ani s myšlenkou zmrtvýchvstání, ke své výpovědi dochází pouze z pojmu Boha a myšlenky společenství resp. zkušenosti společenství. …

Touha po nesmrtelnosti nevzniká z izolované, do sebe uzavřené existence, která neuspokojuje, nýbrž ze zkušenosti lásky, zkušenosti společenství, zkušenosti ty.

Kristus ... sestoupil do šeolu, do nečisté země, kde není chválen Bůh. Sestoupením Ježíšovým sestoupil do šeolu Bůh sám: tím přestává být smrt Bohem zapomenutou zemí temnoty a místem nemilosrdné vzdálenosti Boží. V Kristu sestoupil do země smrti sám Bůh a učinil z místa bez komunikace prostor své přítomnosti.

[V sexualitě] se … zrcadlí a koncentruje základní lidská situace, nejvlastnější dilema lidství: sexualita může představovat to nejkrajnější osvobození člověka od já, jeho otevření vůči celku, možnost vykoupení z já do ty, kdy se člověk stane sám sebou, ale nabízí zároveň tu nejkrajnější možnost sebezničení člověka, naprostého zatuhnutí do já, naprostého sebeodmítnutí a sebeodcizení. Budeme muset přiznat – na jedné straně Augustinovi, na druhé Freudovi – …, že sexualita je bod, v němž se koncentruje lidské existenciální rozhodování.

Vyrovnání se s utrpením je vlastním místem základního lidského rozhodnutí. Neboť zde je člověk konfrontován konkrétně a nevyhnutelně s faktem, že nemůže disponovat svým vlastním životem, že jeho vlastní život není jeho vlastnictví.

Může na to odpovídat vzdorem, kterým se pokouší přesto sám získat moc, a vydat se tak zoufalému hněvu jako základnímu postoji. Může ale odpovědět i tak, že se pokusí důvěřovat cizí moci a nechá se bez obav vést, aniž by se ustrašeně soustředil sám na sebe. …

To znamená: vyrovnání se s fyzickou smrtí přivádí člověka k nejzákladnějšímu ustrojení jeho bytí. Staví jej před rozhodnutí, zda přijme strukturu „láska“, anebo proti ní postaví strukturu „moc“. To však vyvolává rozhodující otázku: můžeme požadavek fyzického umírání … přijmout s důvěrou, která vede k základnímu postoji lásky, nebo prohrajeme nejkrásnější nabídky života čekáním na nějakou skutečnost, která neexistuje nebo není taková, jak předpokládáme?

... je možné mluvit o dvou odlišných modelech teologií: „mnišské teologii“ a „scholastické teologii“. …

V klášterech … prostá četba posvátného textu … nestačila k vnímání hlubokého smyslu, vnitřní jednoty a transcendentního poselství. Bylo proto zapotřebí praktikovat „duchovní četbu“ … Pak je tu další aspekt, na který kladou důraz ti, kdo praktikují mnišskou teologii, totiž intimní modlitební přístup, který má předcházet, provázet a dovršovat studium Písma svatého. … Mnišská teologie je vposled nasloucháním Božímu slovu … a … s Pánem se nelze setkat bez roznícené vroucnosti. Teologie se proto stává rozjímáním, modlitbou, zpěvem chval a nutí k upřímnému obrácení. …

V metodě scholastiků měla ústřední místo quaestio, tedy problém, který stojí před čtenářem zabývajícím se slovy Písma a Tradice. Tváří v tvář problému, který je těmito směrodatnými texty dán, vznikají otázky a rodí se debata mezi učitelem a studenty.