Semjon L. Frank

[Duše] je si vědoma své bezbrannosti (doslova: … že je bez útočiště) v celé skladbě objektivní skutečnosti, na níž je odsouzena se podílet a které je do značné míry podřízena. Objektivní skutečnost, „svět“, je jakýmsi soběstačným řádem věcí a událostí, jehož zřízení a proud nejsou závislé na našich osobních potřebách, přáních a nadějích a jsou vůči nim lhostejné. …

Je sice pravda, že se člověk naučil, jak se obvykle říká, „řídit přírodu“, „vládnout“ jí. Ale … tato vláda má přese všechno dosti omezené hranice … Stačí si připomenut jen to, že všechny naše pyšné vědecké úspěchy zůstávají směšně nemohoucí před svým hlavním nepřítelem – před nevyhnutelnou smrtí.

Kosmologická dokonalost světa není tou dokonalostí, kterou potřebuje a tolik hledá lidský duch. V té míře, v jaké si člověk uvědomuje sebe sama jako osobnost, v celé hloubce toho, co tato idea předpokládá, je … odsouzen k tomu, si fatálním způsobem sebe sama ve světě uvědomovat jako bezprizorního a osamoceného ztracence.

Když se od tohoto vůči nám chladného, lhostejného či nepřátelského světa snažíme uchýlit do hloubky vlastního nitra, chceme-li si vybudovat vlastní osamocenou poustevnu v našem niterném životě, narážíme na nejzáhadnější, nejstrašlivější a nejtragičtější fakt naší existence. Na to, že slepé síly, které jsou nepřátelské vůči naší opravdové intimní bytnosti, anebo přinejmenším jsou vůči ní lhostejné, nás překonávají i tam, v naší duši. …

Specifická „subjektivita“ našeho duševního života spočívá v … „neodůvodněnosti“ – v tom, že přání, pocity a nálady v něm vznikají samy od sebe, tedy nezávisle na ukazateli centrální vůle samotného našeho já. … To, co vytváří samu podstatu našeho vnitřního života, tedy svoboda, … je opravdu jen ve velmi malé a nedostatečné míře naším opravdovým sebeurčením. …

V subjektivitě našeho duševního života se podobáme člověku, který neustále odbočuje z pravé cesty (často ji dokonce ani vůbec nezná). Poryvy větru je hnán do různých stran. Navíc nemá pevnou půdu pod nohama, takže kráčí bažinami, v nichž jeho nohy váznou a které jej mohou nakonec zcela pohltit.

Sama tato potřeba [záchrany] není v žádném případě subjektivním „výmyslem“, ale samozřejmým a nevykořenitelným faktem našeho vnitřního bytí. …

Buď si [člověk] uvědomí, že visí nad propastí, že je tedy odsouzen k tomu, upadnout do zoufalství a celkově ztratit smysluplnost vlastního bytí, anebo se mu podaří najít bezpodmínečně stabilní sféru v realitě, která se nazývá „Bůh“. Tertium non datur. Anebo datur jedině v pštrosí politice strkání hlavy do písku, zakrývání očí před objektivní skladbou lidského bytí.

Otázka zní: lze najít v realitě opravdový základ naší osobnosti, instanci, která disponuje celou kladnou podstatou lidské osobnosti a zároveň doplňuje … neodůvodněnost, subjektivitu čistě lidského osobního bytí?

Hlavně při tomto hledání nepřipusťme, abychom se nechali znovu svést z cesty obvyklým smíšením reality s objektivní skutečností. Neběží tady o to, abychom v cizí, nám neznámé a vůči nám lhostejné vnější sféře pátrali po něčem, co potřebujeme, co by v této cizí sféře mohlo být obsaženo jen díky šťastné náhodě. Jedná se tu přece o sféru bytí, k níž sami patříme.

Jediný, ale plně adekvátní „důkaz Božího bytí“ je bytí samotné lidské osobnosti, uvědomované v celé její hloubce a významnosti, … [uvědomované jako bytost], jež transcenduje sebe samu. …

Samo vědomí tragismu lidského života, které vede tak často k nevíře, je … naopak základem pro filosofickou apologii Boží reality. Pokud si člověk uvědomuje sebe sama jako osobnost, která je jinorodá vůči celému zevnímu a objektivnímu bytí, pokud toto objektivní bytí překonává svou hloubkou, svou prapůvodností a významností, pokud se cítí … jako vyhnanec, který nemá v tomto světě pravé útočiště – pak právě to znamená, že jeho vlast leží v jiné sféře bytí, že v tomto světě je vlastně jen představitelem jakéhosi jiného a plně reálného principu bytí.

Člověk ve svém sebeuvědomění, na základě své vnitřní zkušenosti, která ho přesvědčuje o naprosté originalitě … jeho bytnosti jako osobnosti, prožívá sebe sama jako „obraz“, jako projev, jako odhalení nadpozemského principu na zemi. …

Právě proto zná realitu svého prvotního zdroje a praobrazu. Zná tu plnost a prvotnost reality, mimo vztah k níž není myslitelný on sám jako její dílčí, reprodukovaný, omezený a nedokonalý projev. Metafyzická zkušenost Boha v konečném důsledku není nic jiného než přijetí absolutního hlubinného základu samotného lidského ducha.

Vnímání Boží reality je takto imanentně dáno v samotném vnímání mého bytí jako osobnosti, protože právě já tím, že si uvědomuji své bytí a podstatu …, zároveň si je uvědomuji jako nedostatečné, nedokonalé, jako … zbavené plnosti, stability a vnitřní sebeodůvodněnosti. …

K tomu, abych dospěl k opravdu přesvědčivému vnímání Boha, mi úplně stačí, když se do poslední hloubky sebe sama uvědomím v celé své originalitě jako opravdovou realitu. … Mohu stejně málo pochybovat o realitě Boha jako o realitě sebe sama.

S obvyklým lidským ty se setkávám jakoby náhodně. Setkávám se s ním zvenčí jako s … vnějším nositelem reality, na kterého narážím v soustavě vůči mně vnější objektivní skutečnosti. …

S Bohem se naopak setkávám … v … poslední, … osamocené vrstvě mého já, ve které jsem neviditelný a nejsem nikomu dostupný mimo sebe sama. … To ale znamená, že mé setkání [s Bohem] není to, co je obvykle míněno pojmem „setkání“. Je to vlastně jen projev mé … nerozdělitelné spojitosti s ním. Bůh se vůči mně projevuje uvnitř, v poslední hloubce mého osamoceného já. ...

K tomu, abych se s ním mohl setkat, nepotřebuji jakoby odcházet od sebe sama. Není nutné, abych z intimního příbytku své duše vycházel navenek, … potřebuji se naopak vzdálit do nejtajemnější místnosti tohoto příbytku. …

Bůh je … takové ty, které je jakoby nejhlubším základem mého vlastního já. Obvyklá slova „vně“ a „uvnitř“ pro nás v tomto případě ztrácejí svůj obvyklý význam.

Bůh se projevuje jako jediná instance reality, v souvislosti s níž nachází svou pravou realizaci naše já, naše duše.

Člověk se může a musí „zbožštit“ tím, že se niterně připojí k božskému principu a nechá se jím prolnout, protože tento princip je jediným pravým a nejhlubším základem jeho bytosti. … Člověk takto poprvé nalézá sebe sama, svou opravdovou a nejvyšší bytnost.

To, co nás nutí hledat Boha mimo nás, je přítomnost a působení Boha v nás.