Člověk totiž zakouší sám sebe jako subjektovou osobu právě tehdy, když si uvědomuje sám sebe jako produkt toho, co je mu radikálně cizí [tj. hmotné přírody]. Tento moment, že totiž člověk o svém radikálním pocházení také ví, přece není tímto pocházením vysvětlen. Jestliže se člověk destruuje a rekonstruuje, není tímto postupem ještě vysvětleno, že tuto destruující rekonstrukci činí on sám a že o tom ví. … právě v tom, že dává svým empirickým dílčím antropologiím právo jej i nadále vysvětlovat a redukovat, destruovat a rekonstruovat jakoby v křivuli ducha a v budoucnu snad i reálně, zakouší sebe sama jako subjekt a osobu. … Ještě i tam, kde by se člověk chtěl zcela zbavit sám sebe jako něčeho, co je podmíněno zvnějšku, a tak sám sebe odvysvětlit, činí to, ví a chce on.