Karl Rahner

Karl Rahner

Člověk totiž zakouší sám sebe jako subjektovou osobu právě tehdy, když si uvědomuje sám sebe jako produkt toho, co je mu radikálně cizí [tj. hmotné přírody]. Tento moment, že totiž člověk o svém radikálním pocházení také ví, přece není tímto pocházením vysvětlen. Jestliže se člověk destruuje a rekonstruuje, není tímto postupem ještě vysvětleno, že tuto destruující rekonstrukci činí on sám a že o tom ví. … právě v tom, že dává svým empirickým dílčím antropologiím právo jej i nadále vysvětlovat a redukovat, destruovat a rekonstruovat jakoby v křivuli ducha a v budoucnu snad i reálně, zakouší sebe sama jako subjekt a osobu. … Ještě i tam, kde by se člověk chtěl zcela zbavit sám sebe jako něčeho, co je podmíněno zvnějšku, a tak sám sebe odvysvětlit, činí to, ví a chce on.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 69-71*

Být osobou tedy znamená sebevlastnění subjektu jako takového ve vědomém a svobodném vztahu ke skutečnosti jako celku a k jejímu nekonečnému základu, Bohu. …

Osobnost je v mravním smyslu dána tehdy, když člověk svobodným rozhodnutím opravdově a bez vytáček přijme osobní bytí: dialogický charakter existence vůči tajemství, svobodu, povinnost, odpovědnost, nezastíranou vinu, bližního v jeho nezpovrchněném, osobním bytí, bolest a smrt. Plná osobnost pramení v genialitě srdce, nikoli rozumu.

Teologický slovník, přel. F. Jirsa et al., Vyšehrad, Praha 2009, str. 269-271

Dnes už nemůžeme tak snadno říci, že člověk je už tam, kde jeden ze živočichů této země chodí zpříma, rozdělává oheň a opracovává kámen v pěstní klín. Že je člověk, můžeme říci jen tehdy, když před sebe tento živočich přemýšlením, slovy a svobodně staví celek světa a své existence a když vznáší otázku po něm, i kdyby přitom před touto jednou a totální otázkou bezradně umlkal. … Člověk … existuje jako člověk jen tam, kde říká „Bůh“, alespoň jako otázku, alespoň jako otázku negující nebo negovanou.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 96n.*

V poznání a svobodě je člověk nevyhnutelně bytost transcendence. Toto slovo může znít nadneseně, vyvolávat popuzení nebo podezření z ideologie. Ale těžko se bez něj obejdeme a věc, kterou míní, znamená jistou elementární, nepominutelnou bytostnou strukturu člověka – lhostejno, zda o ní průměrný člověk nebo empirický vědec chce vědět nebo ne. V poznání a svobodě je člověk vždy u jednotlivého předmětu své každodenní zkušenosti a svých parciálních věd, pojmenovatelného a odlišitelného od jiných, a zároveň vždy také dál, i když toto vždy již spoludané dál nepozoruje a nepojmenovává. Pohyb ducha k jednotlivému předmětu, jímž se zabývá, míří vždy k dotyčnému předmětu tak, že jej překračuje.

Zkušenost Ducha. In: Miscellanea Jesuitica 5, 2015, str. 206

Uprostřed svého každodenního vědomí jsme osvobozeni nebo odsouzeni (jak kdo chce) k bezejmenné, neobsáhnutelné nekonečnosti. Pojmy a slova, které si o této nekonečnosti, na niž jsme trvale odkázáni, dodatečně děláme, nejsou původní podobou této zkušenosti bezejmenného tajemství, jež obklopuje ostrov našeho každodenního vědomí, nýbrž jsou to znaménka a idoly, které stavíme a musíme stavět, aby nám vždy znovu připomínaly původní, netematickou, mlčky se dávající a v dávání se zamlčující zkušenost zvláštní cizoty tajemství, v němž při vší jasnosti každodenního vědomí pobýváme jako v noci a poušti bez ukazatelů; aby nám připomínaly propast, v níž jsme nezbadatelně zakořeněni.

Zkušenost Ducha. In: Miscellanea Jesuitica 5, 2015, str. 207

„Realismus“, který pouze ví, co v konkrétním člověku i v lidech obecně existuje ..., není žádný realismus. Zapomíná totiž na to, co je nejvíce reálné: na Boha, věčnou budoucnost, a onu velkolepou milost, že si člověk může takovou budoucnost přivlastnit.

Splnění této totální možnosti se nemusí vždy a všude dít se slzami radosti a dojetím, jak bychom to rádi měli. Unavené a zlomené srdce, jež pomalu shořelo na vyprahlý popel neviditelným plamenem utrpení a zklamání, je ono srdce, jemuž je tato blažená šance přislíbena nejvíce, nikoli nejméně: blahoslavení lkající, blahoslavení žíznící.

… [To je] bod, kde se to mravné stává opravdu mravním a náboženským: kde se stává branou k nekonečnému a věčnému. Kde člověk dostává zaplaceno „ničím“, tj. ničím, co by bylo pozorovatelné – ani navenek ani vnitřně. Pak je v tomto „ničem“ opravdu přítomen Bůh a konečná ztráta je nekonečným ziskem … Boží milost ... se zdola jeví jako veliké a poctivé úsilí samotného člověka.

Bůh je s námi. Duchovní promluvy, vybral a přel. F. Jirsa, Zvon, Praha 1997, str. 45-47*

Bůh sám není libovolným objektem, k němuž by se člověk „také ještě“ mohl vztahovat, jelikož člověk svou podstatou je odkázán na tajemství Boha.

Teologický slovník, přel. F. Jirsa et al., Vyšehrad, Praha 2009, str. 30

Poznávající lidský duch nemůže být myšlen tak, že prostě v průběhu svých aktivit narazí také jednou na to, čemu se říká Bůh, a že pak tomuto nahodilému předmětu navíc ještě přisoudí predikát „nepochopitelnost“ jako vlastnost, kterou tento náhodně objevený jednotlivý předmět poznání mezi jinými vlastnostmi také má. …

Rozum musí být původněji pochopen právě jako „schopnost nepochopitelného“, jako schopnost být uchopen tím, co je vždy nezvládnutelné, … ne jako schopnost chápání, která zvládá a podmaňuje si.

Die menschliche Sinnfrage vor dem absoluten Geheimnis Gottes. In: Geist und Leben 50, 1977, str. 443n.

Kdyby rozum nebyl od začátku chápán jako schopnost nepochopitelnosti, nezměrného tajemství, jako uvědomování nevypověditelného, pak by všechna dodatečná řeč o Boží nepochopitelnosti přicházela příliš pozdě, … mohla by být chápána pouze jako poukaz na jakýsi jen dočasný nedostatek předmětnosti, který ještě není zpracován vše stravujícím rozumem, ale zakrátko nebo přinejhorším zadlouho zpracován bude.

Die menschliche Sinnfrage vor dem absoluten Geheimnis Gottes. In: Geist und Leben 50, 1977, str. 444

V zásadě existuje jen jedno tajemství, totiž to že nepochopitelnost Boží, v níž On je Bůh, není dána jen jako vzdálenost a obzor, v jehož rámci se pohybuje naše existence, ale že právě tento Bůh, zůstávaje nepochopitelným, nám sebe daruje v bezprostřednosti, takže se sám stává nejvnitřnější skutečností naší existence.

Teologický slovník, přel. F. Jirsa et al., Vyšehrad, Praha 2009, str. 403

Máme … sklon být nesprávně skromní a občas se spokojit s tím, co lze obhlédnout a obsáhnout, i tam, kde absolutní „nadsázka“ a neohraničenost by představovaly skutečnou pravdu. … začneme se obávat, abychom se nenechali polapit do nepochopitelné nekonečnosti, jež nás již z našeho nejvlastnějšího středu naplňuje, zatímco se opevňujeme v konečných okrajových oblastech naší existence a tam se pokoušíme být šťastni.

Výraz „Bůh s námi“ vyjadřuje …, že vůbec nemůžeme být dostatečně nezměrně nároční ve své – skrze samotného Boha nám dané – žízni po svobodě, štěstí, blízkosti lásky, poznání, pokoji a definitivním stavu. Bezuzdnost v našem životě … je z hlubšího hlediska jen nezvládnutí situací, ve kterých omezenou skutečnost považujeme za absolutně nezbytnou pro vlastní šťastný osud. Takový člověk se totiž neodvažuje odrazu plného víry, naděje a lásky do nepochopitelnosti a nedisponovatelnosti svého vlastního šťastného osudu, který spočívá jedině v neobsáhnutelnosti Boží.

Bůh je s námi. Duchovní promluvy, vybral a přel. F. Jirsa, Zvon, Praha 1997, str. 17n.

[Slovo Bůh] znamená: „nevyslovitelný“, „bezejmenný“, ten, který nevstupuje do pojmenovaného světa jako jeho součást. Znamená „mlčící“, který je stále přítomen, a přece je stále přehlížený a přeslýchaný; a poněvadž toto slovo říká všechno v jednotě a totalitě, dá se přejít jako něco, co postrádá význam. Znamená něco, co vlastně již nemá žádné slovo, neboť každé slovo dostává své vlastní meze, vlastní zvuk, a tím i srozumitelný smysl jen v kontextu dalších slov. Ale právě tím je slovo „Bůh“, jež pozbylo tváře, tj. nedovolává se již samo od sebe nějakých konkrétních jednotlivých zkušeností, přece jen schopno promlouvat k nám o Bohu. Je to totiž poslední slovo před umlknutím, v němž po zmizení všech pojmenovatelných jednotlivostí máme co činit se zakládajícím celkem jako takovým.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 94*

Uvažme… [že] slovo „Bůh“ beze stopy a beze zbytku zmizí, aniž by po něm byla vidět nějaká mezera, aniž by bylo nahrazeno jiným slovem, které by nás vyzývalo stejným způsobem… Pak by člověk již nebyl konfrontován s jediným celkem skutečnosti jako takové, ani s jediným celkem své existence jako takové. Právě to dělá totiž slovo „Bůh“ a jen ono… Kdyby slovo „Bůh“ skutečně neexistovalo, pak by ani pro člověka vůbec neexistoval tento dvojjediný celek skutečnosti vůbec a lidské existence… [Člověk] by už nepozoroval, že stále jen nově manipuluje jednotlivými momenty své existence ve světě, ale nekonfrontuje se se svou existencí jako s jednotou a celkem. … Už by neuskutečňoval onen tajemný proces, jímž je a v němž … sebe sama přísně myslí a svobodně přejímá jako jednotu a celek … Co by bylo potom? Můžeme jen říci: přestal by být člověkem.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 95n.*

Člověk má pochopitelně také zkušenosti prázdnoty, vnitřní křehkosti a – chceme-li to tak označit, abychom to nebagatelizovali – absurdity toho, s čím se setkává. Zakouší však i naději, pohyb směřující do osvobozující volnosti a odpovědnost, která mu ukládá reálná břemena a žehná jim.

Jestliže však člověk zakouší obojí a přesto má jen jednu zkušenost, v níž všechny jednotlivé pohyby a zkušenosti nese jediný definitivní prapůvodní pohyb; jestliže nemůže být gnostikem, který buď zná dvě prvotní skutečnosti, nebo v definitivním prazákladu uznává dualismus; jestliže tohle pokládá za nemožné, protože to odporuje jednotě jeho zkušenosti, pak zbývá pouze jediná možnost: člověk sice může pochopit, že absolutní bytí stanoví hranice a meze mimo sebe a že toto bytí může chtít něco podmíněného, ale nemůže mít logicky a existenciálně za to, že to, co je plné naděje a co se šíří a co on sám reálně prožívá, je jen půvabný a pošetilý klam.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 75*

[Křesťanská zvěst] povolává … člověka před skutečnou pravdu o jeho bytí. Volá jej před pravdu, v níž je bez možnosti úniku zajat, i když tímto vězením je nakonec nekonečná šíře nezbadatelného Božího tajemství. … A každému je pak položena otázka, zda … může zodpovědně před sebou a před svou existencí s přesvědčením tvrdit, že není tím člověkem, o němž mluví křesťanství.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 63

Tento křesťanský „pesimistický“ realismus dále vidí, že lidská existence skutečně, radikálně a nevyhnutelně prochází smrtí; … že všechno pozitivní, krásné a vzkvétající musí projít tím, co nazýváme smrt. Křesťanství … za nejrealističtější výraz lidského života pokládá toho, který byl přibit na kříž a který na něm umíral a zemřel násilnou smrtí. My křesťané jsme ve skutečnosti jediní, kteří nepotřebují ve své existenci „opium“ a obejdou se bez analgetik na bolesti života. Křesťanství nám zakazuje užívat analgetika, jež by nám bránila pít již v této naší existenci spolu s Ježíšem Kristem kalich smrti této existence. … A teprve když o tom nevedeme jen nějaké zbožné řeči, ale přijmeme to jako nelítostný fakt reálného života …, když žijeme tento pesimistický realismus a odmítáme ideologii, jež absolutizuje a zbožšťuje jeden určitý výsek lidské existence, otvírá se nám možnost přijmout od Boha onu naději, jež nás opravdu osvobozuje.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 535n.*

Mohli bychom se domnívat, že křesťan je právě ten, kdo všechno vztahuje k Bohu a chce všechno formovat z náboženské perspektivy... To je jistě pravda potud, že člověk ví, že vše pozemské … objímá Jediný, Nepochopitelný, kterého nazýváme Bůh...

Ale je to právě objetí Bohem, tedy Nepochopitelným, tím, kterého nemůžeme do bilance svého života zakalkulovat jako ohraničenou, přehlednou, určitou položku. A proto může křesťan zaujmout nepředpojatý a upřímný postoj k pluralismu svého života, svého okolí, svých bližních a lidské společnosti. ... Právě pro křesťana se všechny tyto plurální momenty existence nedají integrovat do přehledného a zvládnutelného systému. ... Pokud křesťan skutečně vyznává, že Bůh může být a je natolik Bůh, že může uvést ve skutečnost to, co je od něj skutečně odlišné a co je absolutně, nevypočitatelně pluralitní, pak se křesťan může a musí tomuto pluralismu lidské existence v pravé důvěře nezaujatě vystavit.

Základy křesťanské víry, přel. K. Říha et al., Trinitas, Svitavy 2004, str. 537n.*

Zdá se mi zjevné, že tam, kde se Bůh velebí jako poslední, jediná, vše vyjasňující odpověď na radikální otázku člověka po smyslu, zapomínáme na Boží nepochopitelnost. …

U otázky po smyslu se nemůžeme jen tak odvolat na Boha a myslet si, že je pak všechno jasné, všechna temnota rozjasněna, všechny problémy vyřešeny, všechen smysl v ryzí plnosti zpřítomněn (uvedli jsme přece slovo Bůh!).

Pokud toto slovo skutečně chápeme, mohli bychom právě tak říci, že teď a navěky nesmíme v žádné skutečnosti hledat smysl, který je pro nás uchopitelný a prohlédnutelný, a domnívat se, že jsme ho našli.

Die menschliche Sinnfrage vor dem absoluten Geheimnis Gottes. In: Geist und Leben 50, 1977, str. 440-442

Zdá se mi zjevné, že tam, kde Boha velebíme jako poslední, jedinou, vše vyjasňující odpověď na radikální otázku člověka po smyslu, zapomínáme na Boží nepochopitelnost. …

Bůh je smysl sám – a když říkáme tuto větu, samu o sobě samozřejmě správnou, pak spontánně myslíme smysl podle našeho smyslu, tedy to, co jsme prohlédli, co jsme pochopili a čím disponujeme, to, co je před námi ospravedlněno a co se vydává do našich rukou a naší dispozice, aby konečně skončila bolestná nesmyslnost nezodpovězené otázky. ...

Dnešní zvěstování, právě tam, kde Boha velebí jako poslední odpověď na otázku po smyslu, je v pokušení dělat z Boha malý prostředek malého člověka – dovolovat Bohu jen to, co se krátkozrace egoistickému člověku jeví jako pro něj samého užitečné. Chybí radikální pochopení a zvěstování, že člověk může být blažený jedině s takovým Bohem, který je nepochopitelně větší než on sám, a právě tím je pravou blažeností člověka.

Die menschliche Sinnfrage vor dem absoluten Geheimnis Gottes. In: Geist und Leben 50, 1977, str. 440, 449