Paul L. Landsberg

Paul L. Landsberg

Chci stanovit, kterou oblast existence je třeba vzít v úvahu, než se začne zakládat nějaká teorie osoby. Tato oblast obsahuje fenomén ústřední rozdílnosti mezi každým jednotlivým člověkem a každým jiným, který by se mu mohl navenek podobat. … „Slepým vůči osobě“ (personblind) budu nazývat každého, pro koho fenomén rozdílnosti není jistotou, a to jistotou podstatně vyššího stupně, než jakýkoli včerejší, dnešní či zítřejší vědecký výsledek.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 104-106*

Všichni personalističtí myslitelé všech dob se zřejmě shodovali v tom, že jádro určité konkrétní osoby je přístupno jen specifickému neobjektivujícímu poznání a že je nelze definovat, aniž by se zkreslilo, ba ani přiměřeně vyjádřit.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 106

Filosofická antropologie, která formuje a rozvíjí lidské sebepochopení, se opírá o specifický základní druh zkušenosti. Nemá smysl hledat podstatu člověka v témže druhu zkušenosti, s nímž se přibližujeme přírodě nebo světu živočichů. Nedoufejme, že najdeme lidskou podstatu, jestliže byla negována již metodickým přístupem.

Život a vnitřní zkušenost. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 16n.

„Vnitřní“ zkušenost … je negativně charakterizována tím, že nám nereprezentuje předměty vnějšího světa. Provází spíše, jako zkušenost o něm, životní dění samo, a připíná se bezprostředně k tomu, co se jejím médiem ohlašuje. Jakmile vstoupíme do pozorovací intence, mizí…

Obsahem vnitřní zkušenosti je život jako prožitek …, v jehož průběhu se člověk pokaždé již nachází. … Život má … možnost být zakoušen tím, že je žit, tzn. právě prožíván. Naproti tomu ke zkušenosti, kterou nám např. zprostředkuje zrak, patří jistý druh intencionální distance mezi nositelem zkušenosti a jejím předmětem. Zde tkví fundamentální rozdíl, jemuž zřejmě odpovídá rozdíl mezi věcí a personálním bytím.

Pro vnější zkušenost existuje jen předmětná věcnost, pro vnitřní zkušenost jen subjektivní, živé, dějící se bytí.

Život a vnitřní zkušenost. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 22n. a 31

Obsahy vnitřní zkušenosti … nelze v žádném případě odbýt jako „jenom subjektivní“. Tento druh bagatelizace má smysl vůbec jen tehdy, jestliže se jsoucno samo prezentuje jako něco předmětného, to znamená jen tehdy, když se pohybujeme ve světě vnější zkušenosti. … Kdyby někdo chtěl svět vnitřní zkušenosti bagatelizovat v tomto smyslu, znamenalo by to, že z ní již předem učinil pouhý modus zkušenosti vnější.

Život a vnitřní zkušenost. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 26

Pokud nějaká jiná bytost než já je se mnou ontologicky stejnorodá, je rovněž přístupna vnitřní zkušenosti a toliko jí. … Mohu prožívat cizí život … nejen podobně jako vlastní, nýbrž v jistém smyslu bezprostředně jako svůj vlastní … Ve vnitřní zkušenosti pramení zvláštní způsob pochopení, které může být buď pochopením sebe nebo pochopením jiného.

Vnitřní zkušenost rozhodně není možno identifikovat se zkušeností o vlastním Já. Spíše je tím, co nám odhaluje naše bližní jako zvláštní sféru bytí.

Život a vnitřní zkušenost. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 24 a 30

Lidské individuum se dá postihnout jen jako celek, chceme-li je pojmout v jeho skutečnosti; jinak může metodická izolace předvádět vždy jen výběr jeho zvláštností … Celek individua je však touto jedinečnou daností, které říkáme osoba, utvářen a proniknut v té míře, že to, co lze abstraktně vyvodit jako zvláštnost, jako takové ve skutečnosti neexistuje. …

Osoba se nepřidává jako vnější prvek k tomu, co je v člověku neosobní; od začátku ho proniká. … Není nikterak snadné vymanit se z aristotelského schématu, které se domnívá, že člověka postihne jako součet řady principů … Člověka také nelze descartovským způsobem skládat jako nahodilé spojení dvou substancí, hmoty a myšlení.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 105n.*

Osoba se nepřidává jako vnější prvek k tomu, co je v člověku neosobní … Osoba je aktivita produkující neustále určitý smysl, který trvale spolupracuje a zápasí s vnitřním údělem, pocházejícím z hlubin dědičnosti, a s tlaky prostředí.

Tato spolupráce a zápas se ovšem děje tak, že teprve v setkání se smyslem se úděl stává údělem a prostředí prostředím.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 105*

Osoba … prostě tím, že se objeví, proměňuje už celek individuality v celek osobnosti, v místo personalizace. Všechny prvky, které v člověku předcházejí personalizaci, pozbývají své vlastní podstaty tímto přetvořením, vytvářejícím jednotu.

Zkušenost smrti. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 131

Organický proces má pro aktualizaci osoby po pravdě dvojaký význam. Na jedné straně organický proces tím, že klade odpor, nutí osobu, aby v průběhu svého uskutečňování zápasila o jednotu. Na druhé straně jí poskytuje příležitost a místo k takovému uskutečňování.

Zkušenost smrti. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 131

Smrt nelze považovat od počátku za imanentní možnost osobní existence, možnost lidského bytí vůbec. Smrt pochází z jisté sféry života v tělesném smyslu, která je osobě původně cizí a je tedy v naší specificky lidské existenci něčím jakoby přišlým zvenčí.

Duchovní přisvojení nutnosti zemřít je pro každou osobu zajisté rozhodujícím úkolem. Avšak toto přisvojující úsilí předpokládá právě u smrti ten charakter cizoty, o jehož zdolání jde. …

Lidská osoba není ve své nejvlastnější podstatě „bytí k smrti“. Jako … každá existence, je i lidská existence zaměřena k sebeuskutečnění a věčnosti. … Úzkost před smrtí … by byla nepochopitelná, kdyby fundamentální struktura našeho bytí (Dasein) nebyla sama ze sebe orientována na přežití. … Tak nám sama úzkost vyjevuje, že smrt a nicota se protiví nejhlubší a neopomenutelné tendenci naší bytosti.

Zkušenost smrti. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 132n.

Naděje jako akt osobní existence je něčím podstatně odlišným od rozmanitých hnutí mysli, o nichž mluvíme jako o „nadějích na něco“. To neznamená, že by naděje neměla intencionální obsah. Právě naopak je naději takový obsah vlastní. Co jí však nepřísluší, jsou navzájem zaměnitelné obsahy, a to právě proto, že má svůj obsah …

Jediná naděje a rozmanité „naděje“ se zdálnivě obojí odnášejí k budoucnosti. Ale jde tu o dva druhy budoucnosti … Budoucnost „nadějí“ je budoucnost světa, v němž se očekává, že dojde k různým událostem. Budnocnost naděje je budoucností mé vlastní osoby, v níž se mám naplnit.

Zkušenost smrti. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 134

Naděje [je] důvěra, která spěje ke své budoucnosti, a v tomto aktu i trpělivost sama. „Naděje“ jsou naproti tomu zakotveny v netrpělivosti, která ustavičně anticipuje něco budoucího a o sobě stále pochybuje. … „Naděje“ kladou časovost, jež náleží světu a náhodě. Naděje zakládá jinou časovost, která náleží osobě samé a její svobodě.

A tak naděje rozhodně není neurčitý způsob, jak budit „naděje“, ani tendence duše různé takové „naděje“ vyvolávat. Má daleko spíše svou vlastní stupnici určitosti a neurčitosti …

Jejím protikladem není to či ono zklamání, nýbrž zoufalství … Dokonce i všeobecné zklamání, suma četných jednotlivých zklamání … není zoufalstvím, nýbrž spíše stupněm pročištění samotné naděje, která tu překračuje „svět“ a právě tím se dobírá svého skutečného smyslu.

Zkušenost smrti. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 134n.

Jedinečnost [osoby] neznamená izolaci, … naopak jedinečnost každé osoby ukazuje, že všechny mají jedny pro druhé nějaký význam. Proti ideji uniformní kolektivity, elity či davové masy … tu stojí idea společenství tvořeného osobami, jež jsou nenahraditelné právě proto, že jsou jedinečné. Pravý personalismus musí být solidaristický.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 106

Stvoření světa není jednorázový akt … opakuje se každým okamžikem. V každé vteřině dává v konkrétním aktu stvořitel stvořenému jeho bytí. Platí to zejména o člověku a nabývá u člověka hlubokého smyslu, protože právě on si to může uvědomit a může tuto ontologickou závislost také popřít.

… ze sebe samých neexistujeme a nejsme nic. Z této stránky se aktivita personalizace jeví jako zkušenost, jako stav, v němž podstupujeme jistou božskou aktivitu. Tím není jedinečnost osobnosti ohrožena, právě tak jako není jedinečnost uměleckého díla ohrožena tvůrčím aktem umělce…

Zvláštní a pozoruhodná je podle mého názoru skutečnost, že osoba dochází k pochopení sebe samé jen v kontaktu s touto hlubinnou aktivitou, v níž sebe samu odkrývá jako stvoření a zároveň spatřuje svého tvůrce. Zdá se mi, že mimo tento základní postoj se poznání sebe sama vždy ztrácí v rozmanitosti toho, co není skutečně lidská osoba …

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 107n.*

Personálnost Boží … pro lidskou osobu znamená, že i když se zprvu ocitá jako cizí v neosobním světě, má nicméně de jure bezprostřední vztah k počátku tohoto světa a tedy i bezprostřední poznání jeho tvůrce.

Pozorováním vnějšího světa člověk tohoto skrytého tvůrce nenalezne. Svět dává nahlédnout vestigia Dei jen těm, kteří ho podle správné nauky Augustinovy a Pascalovy už nalezli jinde. Pozoruje-li však člověk svou vlastní duši a vrací-li se sám do sebe, může pocítit, jak opět říká svatý Augustin, že Bůh je mu blíž než člověk vlastnímu já.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 110*