Paul L. Landsberg

Paul L. Landsberg

Chci stanovit, kterou oblast existence je třeba vzít v úvahu, než se začne zakládat nějaká teorie osoby. Tato oblast obsahuje fenomén ústřední rozdílnosti mezi každým jednotlivým člověkem a každým jiným, který by se mu mohl navenek podobat. … „Slepým vůči osobě“ (personblind) budu nazývat každého, pro koho fenomén rozdílnosti není jistotou, a to jistotou podstatně vyššího stupně, než jakýkoli včerejší, dnešní či zítřejší vědecký výsledek.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 104-106*

Všichni personalističtí myslitelé všech dob se zřejmě shodovali v tom, že jádro určité konkrétní osoby je přístupno jen specifickému neobjektivujícímu poznání a že je nelze definovat, aniž by se zkreslilo, ba ani přiměřeně vyjádřit.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 106

Filosofická antropologie, která formuje a rozvíjí lidské sebepochopení, se opírá o specifický základní druh zkušenosti. Nemá smysl hledat podstatu člověka v témže druhu zkušenosti, s nímž se přibližujeme přírodě nebo světu živočichů. Nedoufejme, že najdeme lidskou podstatu, jestliže byla negována již metodickým přístupem.

Život a vnitřní zkušenost. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 16n.

Lidské individuum se dá postihnout jen jako celek, chceme-li je pojmout v jeho skutečnosti; jinak může metodická izolace předvádět vždy jen výběr jeho zvláštností … Celek individua je však touto jedinečnou daností, které říkáme osoba, utvářen a proniknut v té míře, že to, co lze abstraktně vyvodit jako zvláštnost, jako takové ve skutečnosti neexistuje. …

Osoba se nepřidává jako vnější prvek k tomu, co je v člověku neosobní; od začátku ho proniká. … Není nikterak snadné vymanit se z aristotelského schématu, které se domnívá, že člověka postihne jako součet řady principů … Člověka také nelze descartovským způsobem skládat jako nahodilé spojení dvou substancí, hmoty a myšlení.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 105n.*

Osoba se nepřidává jako vnější prvek k tomu, co je v člověku neosobní … Osoba je aktivita produkující neustále určitý smysl, který trvale spolupracuje a zápasí s vnitřním údělem, pocházejícím z hlubin dědičnosti, a s tlaky prostředí.

Tato spolupráce a zápas se ovšem děje tak, že teprve v setkání se smyslem se úděl stává údělem a prostředí prostředím.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 105*

Jedinečnost [osoby] neznamená izolaci, … naopak jedinečnost každé osoby ukazuje, že všechny mají jedny pro druhé nějaký význam. Proti ideji uniformní kolektivity, elity či davové masy … tu stojí idea společenství tvořeného osobami, jež jsou nenahraditelné právě proto, že jsou jedinečné. Pravý personalismus musí být solidaristický.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 106

Stvoření světa není jednorázový akt … opakuje se každým okamžikem. V každé vteřině dává v konkrétním aktu stvořitel stvořenému jeho bytí. Platí to zejména o člověku a nabývá u člověka hlubokého smyslu, protože právě on si to může uvědomit a může tuto ontologickou závislost také popřít.

… ze sebe samých neexistujeme a nejsme nic. Z této stránky se aktivita personalizace jeví jako zkušenost, jako stav, v němž podstupujeme jistou božskou aktivitu. Tím není jedinečnost osobnosti ohrožena, právě tak jako není jedinečnost uměleckého díla ohrožena tvůrčím aktem umělce…

Zvláštní a pozoruhodná je podle mého názoru skutečnost, že osoba dochází k pochopení sebe samé jen v kontaktu s touto hlubinnou aktivitou, v níž sebe samu odkrývá jako stvoření a zároveň spatřuje svého tvůrce. Zdá se mi, že mimo tento základní postoj se poznání sebe sama vždy ztrácí v rozmanitosti toho, co není skutečně lidská osoba …

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 107n.*

Personálnost Boží … pro lidskou osobu znamená, že i když se zprvu ocitá jako cizí v neosobním světě, má nicméně de jure bezprostřední vztah k počátku tohoto světa a tedy i bezprostřední poznání jeho tvůrce.

Pozorováním vnějšího světa člověk tohoto skrytého tvůrce nenalezne. Svět dává nahlédnout vestigia Dei jen těm, kteří ho podle správné nauky Augustinovy a Pascalovy už nalezli jinde. Pozoruje-li však člověk svou vlastní duši a vrací-li se sám do sebe, může pocítit, jak opět říká svatý Augustin, že Bůh je mu blíž než člověk vlastnímu já.

Křesťanské pojetí osoby. In: Zkušenost smrti, přel. L. Hejdánek a J. Sokol, Vyšehrad, Praha 2014, str. 110*