Pierre Teilhard de Chardin

Pierre Teilhard de Chardin

Duch světa, jak se mi jeho rození vyjevilo, není nějaké fluidum, éter nebo energie. Je to něco zcela jiného než tyto mlhavé látky. Je to postupný růst vědomí … Pomocí jaké analogie si ho tedy můžeme představit? Snad za tu cenu, že se zřekneme svého individuálního centra myšlení a citu? Vůbec ne. … Nejvyšším stavem, v němž je nám dáno uchopit předivo světa, je „personalizované“ bytí, jež nás činí lidmi. Když se tato substance dovrší, nemůže se z ní přece vytratit naše nejvzácnější vlastnost, naopak ji musí obsahovat v nejvyšším stupni. Takže je pak „supervědomá“, to jest „superpersonální“. … Pokud tedy jde o mne, neumím si vývoj k duchu představit jinak než jako vyúsťující v nejvyšší osobnost.

Jak věřím. In: Jak věřím, přel. V. Dvořáková a J. Joneš, Vyšehrad, Praha 1997, str. 32n.*

Máme takřka nepřekonatelný sklon představovat si velké Vše jako nezměrný oceán, který pohlcuje nitky individuálního bytí. Jako moře, v němž se rozpouští zrnko soli. Jako oheň, který stravuje slámu. Sjednotit se s Ním znamená proto rozplynout se. Ale právě tato představa – chtělo by se mi hlasitě volat na lidi – je falešná ... Vše není širou nezměrností, v níž se všechno rozpouští … Je to, stejně jako my, svou podstatou Střed, centrum obdařené vlastnostmi centra. A jakým jediným způsobem se asi může centrum formovat a živit? Rozkladem nižších center, která se dostanou pod jeho vládu? Vůbec ne, nýbrž tak, že je k vlastnímu obrazu posiluje. … Rozpustit se ve vesmíru pro lidskou monádu znamená se „superzosobnit“.

Jak věřím. In: Jak věřím, přel. V. Dvořáková a J. Joneš, Vyšehrad, Praha 1997, str. 34*

Soustřeďování vědomého vesmíru je myslitelné jen tehdy, bude-li v sobě vedle všech vědomých obsahů shromažďovat i vědomí sama tak, aby si každé z nich nakonec uchovalo vědomí sebe sama. Dokonce, a to je třeba dobře pochopit, jak se každé z nich blíží bodu Omega, musí se stávat víc sebou samým – a tedy odlišným od těch druhých. V konvergenci se individua nejen uchovávají, ale ještě zdůrazňují.

To je ve skutečnosti velice prosté a přesně odpovídá všemu, co známe. V každé oblasti, ať se jedná o buňky v těle, o členy společnosti nebo prvky nějaké duchovní syntézy, spojení vždycky diferencuje, rozrůzňuje. … Jak se zrnka vědomí setkávají po liniích svých středů, neztrácejí obrysy a nesplývají, ale naopak zdůrazňují hloubku a nesdělitelnost svých ego. Čím víc se všechna společně stávají tím druhým, tím víc zůstávají „sebou“. Jak jinak by to také mohlo být …? Střed přece nemůže rozpouštět – anebo ještě lépe, rozpouští tak, že víc soustřeďuje.

Vesmír a lidstvo, přel. J. Sokol, Vyšehrad, Praha 1990, str. 217n.

Univerzálního se dotýkáme právě tím, co je v nás nejnesdělitelněji osobní.

Jak věřím. In: Jak věřím, přel. V. Dvořáková a J. Joneš, Vyšehrad, Praha 1997, str. 20

V Bohu se můžeme ztratit pouze tak, že pokračujeme ve směru těch nejindividuálnějších určení jednotlivých bytostí.

Božské prostředí, přel. V. Frei. In: Chuť žít, vyd. J. Němec, Vyšehrad, Praha 1970, str. 78

Ano, Pane ... tyto požehnané pasivity, jimiž je pro mne vůle být, touha být takový a ne jiný, možnost realizovat se podle svého přání – tyto pasivity jsou svou vlastní povahou nabity tvým vlivem … Abych se v nich s tebou mohl spojit …, musím tě pouze v nich rozeznat a prosit, abys v nich byl stále více přítomen.

Božské prostředí, přel. V. Frei. In: Chuť žít, vyd. J. Němec, Vyšehrad, Praha 1970, str. 41n.

Prvek, který se snaží co nejvíce oddělit od ostatních, se individualizuje. Tím ale upadá (a snaží se strhnout i svět) zpět do plurality, do hmoty. Ve skutečnosti si tím ubližuje a sám se hubí. Máme-li být plně sami sebou, musíme jít opačným směrem, směrem konvergence s ostatními, směrem ke druhému. Cílem nás samých a vrcholem originality není individualita, nýbrž osoba. … Skutečné ego roste nepřímo úměrně egoismu.

Vesmír a lidstvo, přel. J. Sokol, Vyšehrad, Praha 1990, str. 218n.

Jedině láska, jak ukazuje každodenní zkušenost, je schopna vést bytosti k dokonalému bytí tím, že je spojuje – a to z toho dobrého důvodu, že je spojuje v jejich hloubi. Dva milenci jsou nejdokonaleji sami sebou právě v tom okamžiku, kdy řeknou, že se jeden ve druhém ztratil.

Vesmír a lidstvo, přel. J. Sokol, Vyšehrad, Praha 1990, str. 220

Neprošli jsme ještě kritickým bodem naší excentrace, našeho obratu k Bohu. Je třeba učinit ještě další krok: ten, který nás zbaví vší opory v nás samých ... Ještě nejsme ztraceni sobě samým. Co uskuteční tuto definitivní proměnu? ...

Můj Bože ... Když jsem tě poznal jako toho, kdo je „více mnou než já sám“, učiň, až přijde má hodina, abych tě rozpoznal pod všemi cizími nebo nepřátelskými silami, jež mě budou chtít zničit nebo potlačit. Až se na mém těle začne projevovat vyčerpanost stáří (a tím spíše, až se začne projevovat na mém duchu); až mě zvenčí přepadne nebo se ve mně zrodí zlo, jež mne má umenšit nebo se mne zmocnit; až přijde bolestný okamžik, kdy si náhle uvědomím, že jsem nemocen nebo stárnu; a hlavně v té poslední chvíli, kdy ucítím, že unikám sám sobě a že jsem zcela bezmocný v rukou velkých neznámých sil, jež mě utvořily:

ve všech těchto temných hodinách mi dej, můj Bože, abych pochopil, že jsi to ty ..., kdo bolestně odstraňuješ vlákninu mé bytosti, abys pronikl k jádru mé bytosti a přenesl mě do sebe.

Božské prostředí, přel. V. Frei. In: Chuť žít, vyd. J. Němec, Vyšehrad, Praha 1970, str. 51n.*

Tvou základní povinností a touhou je být sjednocen s Bohem. Ale abys mohl být sjednocen, musíš především být – být sám sebou, tak úplně, jak jen možno. Nuže, rozvíjej se tedy a zmocňuj se světa, abys byl. Až toho dosáhneš, pak se zřekni sám sebe a přijmi umenšování, abys patřil druhému. …

Rozvoj a odpírání, připoutanost a odpoutanost [se] v obecném rytmu křesťanského života vzájemně nevylučují; naopak, doplňují se jako vdechy a výdechy našich plic. Jsou to dvě fáze dýchání naší duše nebo – chcete-li – dvě složky rozmachu, jímž se duše stále znovu zmocňuje věcí, aby je vždy znovu přesáhla.

Božské prostředí, přel. V. Frei. In: Chuť žít, vyd. J. Němec, Vyšehrad, Praha 1970, str. 58 a 61