Pierre Teilhard de Chardin

Existují pouze dva druhy ducha: ti, kdo nepřesahují (a ani necítí potřebu přesáhnout) vnímání mnohosti – byť se i zdála jakkoli sama v sobě soudržnou –, a ti, pro které vnímání této mnohosti nutně směřuje k nějaké jednotě. Pluralisté a monisté. Ti, kteří nevidí, a ti, kteří vidí. …

Řekl jsem, že jsou dvě kategorie ducha: pluralistní a monistická. Teď to musím poopravit. Smysl pro Vše může u někoho odumřít nebo spát. … Vidět by mohli i pluralisté, prostě proto, že jsou lidmi. Prozatím jsou jen monisty, kteří sami sebe neznají.

Kdo nám tedy poví, co je to, před čím se občas neodolatelně chvějeme, když stojíme tváří v tvář Zemi, Moři nebo daleké Minulosti, jakoby v sousedství oblažující Přítomnosti, která se skrývá...?

A komu se podaří uskutečnit to šťastné spojení mezi tímto nejasným vábením, skrytým tak hluboko v srdci každého člověka jen trochu hodného toho jména, a Voláním osobního Boha?

Duch světa, jak se mi jeho rození vyjevilo, není nějaké fluidum, éter nebo energie. Je to něco zcela jiného než tyto mlhavé látky. Je to postupný růst vědomí … Pomocí jaké analogie si ho tedy můžeme představit? Snad za tu cenu, že se zřekneme svého individuálního centra myšlení a citu? Vůbec ne. Naopak tím, že budeme toto centrum rozšiřovat stále víc za jeho hranice. Nejvyšším stavem, v němž je nám dáno uchopit předivo světa, je „personalizované“ bytí, jež nás činí lidmi. Když se tato substance dovrší, nemůže se z ní přece vytratit naše nejvzácnější vlastnost, naopak ji musí obsahovat v nejvyšším stupni. Takže je pak „supervědomá“, to jest „superpersonální“. … Pokud tedy jde o mne, neumím si vývoj k duchu představit jinak než jako vyúsťující v nejvyšší osobnost.

Máme takřka nepřekonatelný sklon představovat si velké Vše jako nezměrný oceán, který pohlcuje nitky individuálního bytí. Jako moře, v němž se rozpouští zrnko soli. Jako oheň, který stravuje slámu. Sjednotit se s Ním znamená proto rozplynout se. Ale právě tato představa – chtělo by se mi hlasitě volat na lidi – je falešná ... Vše není širou nezměrností, v níž se všechno rozpouští … Je to, stejně jako my, svou podstatou Střed, centrum obdařené vlastnostmi centra. A jakým jediným způsobem se asi může centrum formovat a živit? Rozkladem nižších center, která se dostanou pod jeho vládu? Vůbec ne, nýbrž tak, že je k vlastnímu obrazu posiluje. … Rozpustit se ve vesmíru pro lidskou monádu znamená se „superzosobnit“.

Soustřeďování vědomého vesmíru je myslitelné jen tehdy, bude-li v sobě vedle všech vědomých obsahů shromažďovat i vědomí sama tak, aby si každé z nich nakonec uchovalo vědomí sebe sama. Dokonce, a to je třeba dobře pochopit, jak se každé z nich blíží bodu Omega, musí se stávat víc sebou samým – a tedy odlišným od těch druhých. V konvergenci se individua nejen uchovávají, ale ještě zdůrazňují.

To je ve skutečnosti velice prosté a přesně odpovídá všemu, co známe. V každé oblasti, ať se jedná o buňky v těle, o členy společnosti nebo prvky nějaké duchovní syntézy, spojení vždycky diferencuje, rozrůzňuje. … Jak se zrnka vědomí setkávají po liniích svých středů, neztrácejí obrysy a nesplývají, ale naopak zdůrazňují hloubku a nesdělitelnost svých ego. Čím víc se všechna společně stávají tím druhým, tím víc zůstávají „sebou“. Jak jinak by to také mohlo být …? Střed přece nemůže rozpouštět – anebo ještě lépe, rozpouští tak, že víc soustřeďuje.

Univerzálního se dotýkáme právě tím, co je v nás nejnesdělitelněji osobní.

Existuje snad lepší způsob, jak pochopit a pocítit blízkost Boží, než vědět, že se náš Pán nachází v jádru všeho, co námi hýbe?

V Bohu se můžeme ztratit pouze tak, že pokračujeme ve směru těch nejindividuálnějších určení jednotlivých bytostí.

Není … nic nepřesnějšího než vidět v náboženství jakési primitivní a přechodné stadium, jímž lidstvo prochází ve svém dětství. Čím více bude člověk člověkem, tím víc bude cítit potřebu adorovat, a tím lépe to bude umět.

Vtělený Bůh nepřišel, aby v nás umenšil velkolepou odpovědnost ani nádhernou touhu tvořit sebe samy. Opakuji: „non minuit sed sacravit“ [neumenšil, nýbrž posvětil]. … Křesťanství je ve skutečnosti mocnou duší, která dává význam, půvab a novou lehkost tomu, co už děláme.

Je pravda, že nás také vede k vrcholkům, které jsme nepředvídali. Ale svah, vedoucí k nim, navazuje … těsně na ten, po němž jsme stoupali už přirozeně.

Bůh, kterého hledám, se mi musí jevit jako zachránce lidské aktivity.

V podstatě pociťuji s novou intenzitou radost a touhu přimknout se k Bohu prostřednictvím všeho. Jasněji než kdy jindy mi velké a trojí přirozené úsilí světa (úsilí o ovládnutí skutečna, snaha o sociální uspořádání, úsilí o vytrvalost v bolesti) připadá jako síla hodná posvěcení – je-li pozdvižena do nadpřirozené roviny, musí dát vyrůst Božímu království. Zde je posvátná míza Světa, Lidského Úsilí. Zde je třeba tlouci. ...

Pro toho, kdo pochopil, že nekonečná Boží Skutečnost je uchopována (uchopitelná) na konci každé námahy, každého dobývání, každého milosrdného skutku ve společnosti, každého snášeného utrpení, neexistuje žádná pevnost, žádná trvalost, žádný zájem, který by nezaujímal celý Život.

Křesťanství [se] nesmí nechat zastínit jistými lidskými ctnostmi, nýbrž si je musí přizpůsobit (protože ani ony se nemohou udržet, neopírají-li se nepřímo o Krista). Přesvědčení, že není nic mimo zemi, vyvolává u člověka dnešní doby ... zaprvé konkrétní a přímý soucit s druhými lidmi, zadruhé zápal pro práci a zatřetí nezaujatost v jeho úsilí – což představuje mravní ideál dneška.

Obráceně víra v Boha s sebou nese riziko ... že povede k lenivosti, starosti o naši osobní „spásičku“, lásce k bližnímu jen pro formu...

Lék na toto ochabnutí křesťanského úsilí je podle mne vždy stejný: je zapotřebí pochopit, že Boha získáváme na základě lidského úspěchu, že jeho Prozřetelnost nás nikterak nezprošťuje námahy, že skrze lásku k Bohu musíme milovat bližního samotného.

... lze myslet království Boží, které prochází královstvím lidským, překračuje je a integruje, aniž je ničí.

Často říkáme Bohu: „Odevzdávám se Ti, chci se s Tebou spojit....“ Když takto mluvíme, jsme upřímní, ale zapomínáme, že On jediný se může dát a pozvednout bytost k troše spojení s Ním. Postoj, který nás staví plně do pravdy, je postoj Předložení (sebe samého), v němž se pokorně vystavíme mocnému působení nekonečné Bytosti, s horoucí touhou, aby nás pronikla a proměnila v Sebe samu.

Duše [se] stále znovu zmocňuje věcí, aby je vždy znovu přesáhla. ... Neničí věci ani jim nečiní násilí, ale osvobozuje je, dává jim směr, přetváří je, oživuje je. Neodhazuje věci za sebe, ale opírá se o ně při svém stoupání a bere s sebou vše, co je v nich vyvoleného.

Všeho je nám zapotřebí, neboť svět nebude nikdy dost veliký, aby poskytl naší chuti k činnosti prostředky, jimiž můžeme uchopit Boha, ani aby naši žízeň po zakoušení uspokojil možností být dobyti Bohem. A přece nám není zapotřebí ničeho; neboť jediná Skutečnost, jež nás láká, leží za vším tím průsvitným, v čem se zrcadlí, a všechno to pomíjivé, co mezi námi a jí zmizí, slouží pouze k tomu, aby nám ukázalo tuto Skutečnost v její nejčistší podobě.

„Všechno“ pro mne znamená všechno i nic; všechno je pro mne Bůh a všechno je pro mne prach. Obojí může člověk říci stejně pravdivě, podle toho, jak dopadá božský paprsek.

Ve světě je nepochybně uložena jakási mocná výchovná síla, která nás neustále vybízí, abychom emigrovali do hlubokých vrstev bytí; to, co nás ve věcech přitahuje, ustupuje stále dál a dál, za hranice veškeré hmatatelné a konkrétní skutečnosti a nakonec i za hranice smrti. Neuvěříš, jak moc pořád narážím na tento rytmus: nutnost (zakořeněná v nás samotných) procházet světem; a nutnost (zakořeněná v Něm) jej opouštět.

Můj Bože ... rozvíjím-li se, zvětšuji tím moc, kterou ty máš nade mnou; ... všech forem růstu využívám, abych tě v sobě činil větším nebo abych tě nechal v sobě růst.

Ano, Pane ... tyto požehnané pasivity, jimiž je pro mne vůle být, touha být takový a ne jiný, možnost realizovat se podle svého přání – tyto pasivity jsou svou vlastní povahou nabity tvým vlivem … Abych se v nich s tebou mohl spojit …, musím tě pouze v nich rozeznat a prosit, abys v nich byl stále více přítomen.

Prvek, který se snaží co nejvíce oddělit od ostatních, se individualizuje. Tím ale upadá (a snaží se strhnout i svět) zpět do plurality, do hmoty. Ve skutečnosti si tím ubližuje a sám se hubí. Máme-li být plně sami sebou, musíme jít opačným směrem, směrem konvergence s ostatními, směrem ke druhému. Cílem nás samých a vrcholem originality není individualita, nýbrž osoba. … Skutečné ego roste nepřímo úměrně egoismu.

Jedině láska, jak ukazuje každodenní zkušenost, je schopna vést bytosti k dokonalému bytí tím, že je spojuje – a to z toho dobrého důvodu, že je spojuje v jejich hloubi. Dva milenci jsou nejdokonaleji sami sebou právě v tom okamžiku, kdy řeknou, že se jeden ve druhém ztratil.

Vedle přátel blízkých jeho srdci měl náš Pán ve zvláštní oblibě nemocné a hříšníky... Připadá mi, že každá z těchto dvou typů náklonnosti má svou zvláštní funkci. První naplňuje duši tím, že ji připojuje k dalším duším ...; druhá vyjadřuje snahu duše ... o větší Boží vliv.

Vyplývá z toho vždy stejný závěr: Boží království využívá všeho – úspěchu i utrpení, sympatií i nechuti. Vítězí hlavně zde, ale opírá se i o první jmenované.

Neprošli jsme ještě kritickým bodem naší excentrace, našeho obratu k Bohu. Je třeba učinit ještě další krok: ten, který nás zbaví vší opory v nás samých ... Ještě nejsme ztraceni sobě samým. Co uskuteční tuto definitivní proměnu? ...

Můj Bože ... Když jsem tě poznal jako toho, kdo je „více mnou než já sám“, učiň, až přijde má hodina, abych tě rozpoznal pod všemi cizími nebo nepřátelskými silami, jež mě budou chtít zničit nebo potlačit. Až se na mém těle začne projevovat vyčerpanost stáří (a tím spíše, až se začne projevovat na mém duchu); až mě zvenčí přepadne nebo se ve mně zrodí zlo, jež mne má umenšit nebo se mne zmocnit; až přijde bolestný okamžik, kdy si náhle uvědomím, že jsem nemocen nebo stárnu; a hlavně v té poslední chvíli, kdy ucítím, že unikám sám sobě a že jsem zcela bezmocný v rukou velkých neznámých sil, jež mě utvořily:

ve všech těchto temných hodinách mi dej, můj Bože, abych pochopil, že jsi to ty ..., kdo bolestně odstraňuješ vlákninu mé bytosti, abys pronikl k jádru mé bytosti a přenesl mě do sebe.

Ačkoli jsem vždy připisoval zásadní, prvotní důležitost lidskému úsilí a rozvoji, uznávám zároveň, že duše začíná poznávat Boha až ve chvíli, kdy je donucena se v Něm skutečně umenšit.

Tvou základní povinností a touhou je být sjednocen s Bohem. Ale abys mohl být sjednocen, musíš především být – být sám sebou, tak úplně, jak jen možno. Nuže, rozvíjej se tedy a zmocňuj se světa, abys byl. Až toho dosáhneš, pak se zřekni sám sebe a přijmi umenšování, abys patřil druhému. …

Rozvoj a odpírání, připoutanost a odpoutanost [se] v obecném rytmu křesťanského života vzájemně nevylučují; naopak, doplňují se jako vdechy a výdechy našich plic. Jsou to dvě fáze dýchání naší duše nebo – chcete-li – dvě složky rozmachu, jímž se duše stále znovu zmocňuje věcí, aby je vždy znovu přesáhla.