Když dohlížím na práci jiných psychoterapeutů, zjišťuji téměř pravidelně, že věnují jen malou (nebo vůbec žádnou) pozornost tomu, jak jejich pacienti vnímají svět. To má několik příčin; jednou z nich však je falešná představa, že když se pacient sám nepovažuje za „nábožensky založeného“, protože nevěří v Boha a není členem žádné církve, pak prostě žádné náboženství nevyznává a není třeba se tím dále zabývat.
Ve skutečnosti však každý má určitý soubor představ a jistot o povaze tohoto světa, ať už se k nim otevřeně hlásí nebo ne. Připadá pacientovi svět vpodstatě chaotický a nesmyslný, takže považuje za jedině rozumné skočit po jakékoli příležitosti a rychle si něco užít? Zdá se mu, že je člověk člověku vlkem a bezohlednost je klíčem k přežití? Nebo má pocit, že je svět pohostinný a všechno vždycky dopadne dobře, takže není nutné si moc lámat hlavu tím, co bude? Představuje si, že svět má povinnost ho živit bez ohledu na to, jak si v životě povede? Nebo má před očima vesmír s přísnými zákony, kde může být zasažen bleskem a vyvržen, pokud se jen trochu odchýlí od stanovené trasy? A tak bychom mohli pokračovat, protože lidé mají nejrůznější světonázory. ...
Proto těm, které učím, říkám: „Zjistěte, v co pacient věří, i když vám tvrdí, že je nevěřící.“