Morgan Scott Peck

Když dohlížím na práci jiných psychoterapeutů, zjišťuji téměř pravidelně, že věnují jen malou (nebo vůbec žádnou) pozornost tomu, jak jejich pacienti vnímají svět. To má několik příčin; jednou z nich však je falešná představa, že když se pacient sám nepovažuje za „nábožensky založeného“, protože nevěří v Boha a není členem žádné církve, pak prostě žádné náboženství nevyznává a není třeba se tím dále zabývat.

Ve skutečnosti však každý má určitý soubor představ a jistot o povaze tohoto světa, ať už se k nim otevřeně hlásí nebo ne. Připadá pacientovi svět vpodstatě chaotický a nesmyslný, takže považuje za jedině rozumné skočit po jakékoli příležitosti a rychle si něco užít? Zdá se mu, že je člověk člověku vlkem a bezohlednost je klíčem k přežití? Nebo má pocit, že je svět pohostinný a všechno vždycky dopadne dobře, takže není nutné si moc lámat hlavu tím, co bude? Představuje si, že svět má povinnost ho živit bez ohledu na to, jak si v životě povede? Nebo má před očima vesmír s přísnými zákony, kde může být zasažen bleskem a vyvržen, pokud se jen trochu odchýlí od stanovené trasy? A tak bychom mohli pokračovat, protože lidé mají nejrůznější světonázory. ...

Proto těm, které učím, říkám: „Zjistěte, v co pacient věří, i když vám tvrdí, že je nevěřící.“

Obvykle si nejsme plně vědomi toho, jaký světonázor či náboženství vlastně máme. Mnozí pacienti si to neuvědomují vůbec a dokonce si někdy myslí, že mají určitou víru, zatímco ve skutečnosti nějaká úplně odlišná víra má ve své moci je.

Jestliže prohlásíme, že naši schopnost milovat, naši snahu růst a vyvíjet se, nám nějak „vdechl“ Bůh, pak se musíme zeptat, proč to učinil. Proč si Bůh přeje, abychom rostli? K čemu směřuje náš růst? Co je konečným cílem evoluce? Co od nás Bůh chce?

Nemám v úmyslu se zde zabývat subtilními teologickými záležitostmi; snad mi učenci prominou, když vynechám všechna „a“, „ale“ a „jestliže“, která nezbytně patří ke spekulativní teologii. Ať se totiž bude kolem této horké kaše přešlapovat sebeopatrněji, nakonec všichni, kdo předpokládají existenci milujícího Boha a opravdu o tom přemýšlejí, dospějí k jediné děsivé myšlence: Bůh chce, abychom se stali Jím samotným. Rosteme směrem k božství. Cílem evoluce je Bůh. Je to On, který je zdrojem evoluční síly; k Němu směřujeme. To máme na mysli, když říkáme, že On je alfa i omega, počátek i konec.