Jan Patočka

Jan Patočka

Neboť vskutku zde se cesty rozdělují. Buď je člověk konečný, uzavřený tvor pevné životní formy, a pak zásadně jsou dějiny ukončený proces, hledání rovnováhy je oprávněno jako spění za cílem lidské společnosti, všechny neúspěchy našeho sociálně společenského úsilí jsou jen nedokonalosti špatně vycházejícího počtu, který konečně někde vyjde; nebo člověk z podstaty věci není něčím takovým, z podstaty věci, tj. sebe sama, nemůže dojít rovnováhy a uzavření jinak než degradací, zneuznáním sebe sama.

Životní rovnováha a životní amplituda. In: Umění a čas I, OIKOYMENH, Praha 2004, str. 56

Podstatou lidskosti je necítit se vyplněn konečností.

Životní rovnováha a životní amplituda. In: Umění a čas I, OIKOYMENH, Praha 2004, str. 61

... neuspokojení, které pocítíme, když si představíme všechny úlohy objektivní, kontemplativní filosofie splněny. Nezůstává pak již nic? Cosi říká, že všecko, především já sám.

Existenciální filosofie (rkp. AJP 3000/228)

V hlubším smyslu však [člověk] nikdy není věc, jak o tom svědčí již primární zapuštění kořenů v druhých, možné jen tím, že člověk je od původu něco mimo své zvláštní centrum, něco překračujícího svou uzavřenou osobu, svou tělesnost a potřebnost. … I tam, kde žiju svou roli a v druhých vidím rovněž jen tu jejich, i s touto symetrií jde zároveň neuspokojenost, hledání hlubšího vztahu. Neuspokojenost je odmítnutí každé konečné předmětné podoby.

Přirozený svět a fenomenologie. In: Fenomenologické spisy II, OIKOYMENH, Praha 2009, str. 226

Základní zkušenost lidské bytosti jako historického tvora, zkušenost, o které nemohou nikdy rozhodovat smyslová data, řeč, kterou nelze tedy transponovat ve výroky o smyslových datech, je totiž zkušenost o svobodě.

Tato „zkušenost“ má oproti smyslové tu zvláštnost, že není zkušeností o žádném faktu, o žádném předmětu, konstatovatelném z různých hledisek, přístupném různým pozorovatelům, o věci, k níž možno se vždy znova vracet a která je součástí kontextu jiných věcí.

Svoboda je nicméně věcí zkušenosti: je to zkušenost rizika, které lze podstoupit, nebo jemuž je možno se vyhnout. Tato zkušenost není pasivní, vnucující se zkušenost, jako je jí celá smyslovost ... zkušenost svobody je zkušenost dobytí, získání svobody, nikoli jejího klidného majetnictví.

Negativní platonismus. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 322

Z těchto všech důvodů možno zkušenost svobody označit jako zkušenost transcendence; negativní metafyzice empirismu nelze uniknout racionalistickou metafyzikou ani metafyzikou subjektu, který tvrdí svou autonomii či nadřazenost nad přírodními a umělými věcmi, nýbrž jedině obrácením ke zkušenosti transcendence a pokusem vytěžit tuto zkušenost.

Negativní platonismus. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 323

Lidská svoboda není nic jiného než druhá stránka transcendence Ideje.

Negativní platonismus. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 331

V čem tkví nyní zkušenost o svobodě? Je to zkušenost neuspokojení v daném a senzuálním, která se stupňuje v pochopení, že dané a senzuální není vším ani rozhodujícím.

Negativní platonismus. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 322

... rozumím tomu, co dnešní theologové říkají, že totiž Bůh ... nás [vidí] jako dospělé bytosti, a právě proto nechává vše být tak, jako by ho vůbec nebylo, nechává nás, abychom ukázali, jak si dovedeme či nedovedeme pomoci sami, tj. jak dalece jsme vyspěli pro tento jeho, tj. vážný svět odpovědnosti a zkoušky. ... Bůh se zajisté stará o všecky bytosti, ale o člověka speciálně tak, že si ho váží.

Dopis M. Blekastadové z 18. 12. 1974. In: Korespondence s komeniology I, OIKOYMENH, Praha 2011, str. 110

1) Mezi možnostmi člověka je schopnost poznat svět (nikoli jednotlivosti, nýbrž „celek“).

2) Zachytit tuto možnost může subjekt jen tím, že určitým způsobem opustí, transcenduje svět.

3) Toto poznání není nahodilé jako poznání jednotlivin, a třeba není nikdy hotovo, liší se svým rázem od nitrosvětského chápání jednotlivin.

Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 59

Poněvadž existují nepopiratelně celky, které nejsou pouhým souborem částí, a poněvadž každé naše schéma je jen částečné, nemůžeme nikdy být jisti, že máme před sebou jádro reality, i když jsou naše schémata prakticky sebeúspěšnější.

Nadcivilizace a její vnitřní konflikt. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 302

Člověk tedy už vždy žije v tomto univerzálním horizontu, a také každý jeho jednotlivý výkon nese znamení tohoto celku. Tím se však neříká, že by tuto moc pronikající jeho životem musel uchopit nebo se k ní vůbec nějak výslovně vztahovat, že by se musel nějak zabývat smyslem celku. Může se jednoduše věnovat konkrétní činnosti zasazené do situace a ve všech, dokonce i těch nejintimnějších vztazích se nechat vést zvykem a tradicí. …

Člověk se však může chovat také jinak. Může se pokusit s tímto celkem výslovně konfrontovat, prožívat své postavení vůči němu. K tomu není nutné chtít přistupovat ke světu teoreticky, nebo jej dokonce rozčlenit v subjektivní reflexi. Nicméně se předpokládá, že univerzální souvislost jako taková je přinejmenším pociťována, že se pohled osoby nevyčerpává samými jednotlivostmi, že je dosaženo odstupu od otroctví okamžiku.

Tehdy osoba zakouší něco zvláštního, jako by jí spadly šupiny z očí a je tu sama před jakousi nekonečností, která ji obklopuje; a v tomto obklopování jí přece náleží. To je základní osvícení, které se nás zmocňuje a které je s to nově utvářet celý život. Už nežijeme pro jednotlivé impulsy a z nich, nýbrž vše je postaveno do služeb jednoho uchvácení, které požaduje bezpodmínečnost a slibuje dát životu absolutní oporu. V okamžiku této proměny se člověk stává duchovní bytostí.

Duch a dvě základní vrstvy intencionality. Přel. P. Maťová. In: Fenomenologické spisy I, OIKOYMENH, Praha 2008, str. 296n.*

Zde víme a budeme vždycky „vědět“, že být jako člověk znamená lidské individuum, jednotlivé, smrtelné a věčně necelé i jednostranné, které nezbytně, postaveno před fakt, že je a své bytí musí nést dále, nemůže nebýt zaujato svým vlastním bytím. Zde, kde cítíme čisté vlastní bytí, protože jsme se stáhli ze všech zaujatostí jednotlivým, stojíme uprostřed, a přece tváří v tvář celku.

Duchovní základy života v naší době. In: Péče o duši II, OIKOYMENH, Praha 1999, str. 23

Zde, kde cítíme čisté vlastní bytí, protože jsme se stáhli ze všech zaujatostí jednotlivým, stojíme uprostřed, a přece tváří v tvář celku. … Nalezena byla pevná půda pro sebe sama, a to neznamená pro kroužení kolem vlastní osoby… Osoba je tak jako tak obětována: oč běží, je pouze najít, nač je třeba a nač je možno to vlastní, co mi patří jako člověku, spotřebovat, čemu se věnovat. Zde se odkrývá, že člověk není prostě zde, nýbrž je poslán. … Člověk zde se mění v toho, kdo je poslán do světa, … aby věcem i bytostem poskytoval sebe jako půdu k rozvinutí, místo aby z nich kořistil a jich využíval bezohledně pro své libovolné zájmy. Ve světle takového postoje se nám teprve objeví smysl některých velkých pokusů soudobého myšlení o znovudobytí naděje.

Duchovní základy života v naší době. In: Péče o duši II, OIKOYMENH, Praha 1999, str. 23n.

Ale faktem je, že filosofie, pokud se nezakládá na nějaké specifické schopnosti našeho ducha, ... implikuje opravdovou konverzi. Je to duchovní pohyb, který záleží v zaujetí nového postoje k věcem, pohyb zároveň volní i myšlenkový, kde to podstatné spočívá v soustředění ... na tajemství věcí. Nové postavení, které jsme takto zaujali, se ex post jeví ospravedlněno evidencí jistých důvodů, jež jsme však mohli získat pouze touto konverzí samou. Konverze, ač je čímsi více než věděním, přece vědění implikuje, avšak vědění, jež nikdy není pouze dílčí, vědění, jež dovoluje pozvednout se nad celek skutečnosti, transcendovat jej; filosofická konverze je vždycky transcendující.

Existuje definitivní kánon filosofického života? Přel. F. Karfík. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 103

Do amplitudy dostává se člověk pod fascinujícím dojmem mezí, jež obklopují jeho život. Musí se k nim postavit čelem, hledá-li pravdu. Chceme-li pravdu, nesmíme ji hledat pouze v nížinách, nesmíme se dát fascinovat klidem všední harmonie; musíme v sobě nechat růsti to znepokojující, neusmířené, záhadné, před čím obvyklý život zavírá oči a přechází přes to k dennímu pořádku.

Životní rovnováha a životní amplituda. In: Umění a čas I, OIKOYMENH, Praha 2004, str. 59

Čím více samozřejmého, harmonického, bezprostředního, tím méně nitra; čím silnější napětí, čím větší silou se odrážíme od bezprostředního, tím více je nitro sebou samým.

Nitro, čas, svět. In: Fenomenologické spisy III/1, OIKOYMENH, Praha 2014, str. 68

Filosofická práce se odehrává na temném pozadí lidské tragiky, kterou by chtěla zjasnit… To je její situace, ať je si jí vědoma nebo není; a podle toho, zda si jí vědoma býti chce nebo nechce, rozlišuje se též dvojí základní typus filosofování.

První nespouští ze zřetele, že filosofování je lidský extrém, při kterém jde o to, zachytit celek lidského života s plným vědomím, proniknout vědomě do jeho středu, přičemž myšlenka se svými možnostmi a zákony slouží hlubšímu úkolu tohoto posledního zjasnění… Předmětem prvního způsobu filosofování není nic jiného než člověk, a to nikoli člověk vůbec, nýbrž každý jednotlivě zápasící a myšlenkově do sebe pronikající…

Druhá, v mnohém ohledu úplně protikladná pozice nevychází vědomě z vlastního odhodlání proniknout sebe sama, nýbrž přeskakuje přes ně přímo k něčemu, do čeho člověk jest začleněn, a svěřuje se těmto mocnostem. …

Mezi těmito dvěma způsoby filosofování je opozice tak radikální, že se zdává až nemožno shrnouti je pod jediný vrchní pojem, a tak se stává např., že poněvadž způsob na druhém místě skicovaný je jediné pro objektivní stanovisko hmatný, výměr filosofie béře se výhradně z něho a její tak podstatná subjektivní možnost se pohledu vůbec ztrácí. Sókratés se pak stává objevitelem definice, Pascal není vůbec filosofem, nýbrž glosujícím geometrem a apologetou, Lessing diletujícím spinozistou, Kiekrekgaard rozvlekačem nepochopitelných subjektivních traumat. V příručkách s výjimkou Sókrata tito myslitelé nezaujímají téměř vůbec místa; to je jejich odveta.

Úvod. O dvojím způsobu filosofování. In: Fenomenologické spisy III/1, OIKOYMENH, Praha 2014, str. 10-12

Předmětem prvního způsobu filosofování není nic jiného než člověk, a to nikoli člověk vůbec, nýbrž každý jednotlivě zápasící a myšlenkově do sebe pronikající… Filosof tohoto typu nemá žádných „koncepcí“, nemá „myšlenek“, nebo má-li takové, tedy leda en passant jako nálezy, na které neodbytně naráží po své cestě do vlastního nitra, jako nástroje, bez nichž se nejvlastnějšího nedolomí. Nemá díla: buď vůbec není spisovatelem, nebo spisovatelství, autorství, je jen reakcí osoby, za kterou teprve třeba hledati to vlastní nevyjádřené. Nevyjadřuje se přímo: co je mezi řádkami, je u něho důležitější než to, co je v nich. Nemá soustavy; neníť nikdy hotov a říká v rozmanitých formách a nových útocích stále totéž. Disharmonie, nerovnováha, spor nejsou ničím vzácným v jeho výrocích a pojmech, naopak jsou takřka elementem, v němž se pohybuje, protože myšlenka do sebe uzavřená od počátku mu není jediným a vším ... Nedává žádných řešení, poněvadž problém filosofie mu není totéž co matematická úloha; místo toho sugeruje tajemství, v němž není místa pro geometrickou hru úpravy předpokladů tak, aby vyšly zamýšlené konsekvence.

Úvod. O dvojím způsobu filosofování. In: Fenomenologické spisy III/1, OIKOYMENH, Praha 2014, str. 10n.

Uzavřená duše je jakoby do sebe uzavřená, navenek ohraničená pevnina ...; její autonomie ji sbližuje s absolutnem nebo ji dokonce jím definuje. Proto není nic, co by ... z vnějšku mohlo tvořit hranice její nekonečnosti nebo být příčinou omezení její svobody. ... Uzavřená duše je vrchol světa; nic ji nedokáže zásadně předčit co do hodnoty a smyslu; před ničím se nemusí zastavit jako před překážkou naprosto přesahující její možnosti.

Křesťanská duše [jako jedna z podob "otevřené duše"] je zásadně postavena před něco, na co nestačí, co ji naprosto přesahuje, dokud se jí to samo neodhalí a neuschopní ji k tomu, co je sice zásadně otevřeno její svobodě, co však je jí fakticky nedosažitelné...

... duše, která si má teprve zajistit své správné postavení v celku a v tomto zajištění se udržet. Teprve když duše zakusí svou podstatnou závislost na něčem jiném a vázanost na ně, může i doufat, že její rozum ve svém chápání dosáhne toho, že vycítí věci samy a vychutná je (sapientia) v jejich vlastním bytí a smyslu.

Komenský a otevřená duše. Přel. A. Mandl. In: Komeniologické studie II, OIKOYMENH, Praha 1998, str. 337-339

Pouze pojetí "otevřené duše" může být s to člověku předvést, že svou existenci nesmí chápat jako věc a tak s ní zacházet, a umožňuje mu pochopit základní faktum jeho existence, že lidské bytí není něco hotového a prostě konstatovatelného, nýbrž něco, co je třeba nést a nasadit, něco, čeho je třeba se vzdát a co je třeba vydat.

Doba poevropská a její duchovní problémy. Přel. V. Koubová a I. Chvatík. In: Péče o duši II, OIKOYMENH, Praha 1999, str. 44

Pozitivnost ve světě není úplná: provinilost, konečnost. Je konečnost definitivní? Nejsou ve světě náznaky celkového smyslu?

Rozvrh studie Věčnost a dějinnost. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 141

Nepravdivost v poměru k přírodě v nás samých znamená ignorování fakta, že jsme v celém svém jsoucnu přírodou tangováni a proniknuti; ignorování instinktu v jeho maskách a metamorfózách; ignorování, kterého příroda užívá k tomu, aby námi pronikala ještě důsažněji a proměňovala nás v pouhý instinkt společensky maskovaný. ...

Nepravdivost vcelku, nepravdivost základní, spočívá v tom, že člověk nejen žije odvrácen od svého původu (což je normální: původ nás posílá do universa, mezi věci), nýbrž že na svůj původ zapomíná a domnívá se, že vystačuje a vystačí bez něho. Tak základně nepravdivý člověk je odříznut od nadlidského a od múz, které dávají slovo tomu, co nelze vyřknout, označit, zaznamenat z moci a vůle člověka.

Nadcivilizace a její vnitřní konflikt. In: Péče o duši I, OIKOYMENH, Praha 1996, str. 297n.*