Bůh je Ty, které je jakoby nejhlubším základem mého vlastního Já.
Semjon L. Frank


Heinrich Barth

[Existence má charakter poznání. Specifického poznání...]

Člověk existuje v prostoru otevřených možností; možností své budoucí existence. Ve svém rozvrhování budoucího „zvažuje“, která z těchto možností je „nejlepší“; a jedné z těchto možností – té, u níž se domnívá, že ji poznává jako nejlepší – dává prioritu. …

Někdo jistě může konat něco jiného než to, co konstatuje jako prioritu. Ne však něco jiného, než co jako prioritu poznává! Koná-li něco jiného, poznává něco jiného jako prioritu. … Konání tedy nelze od poznání oddělit. Konání je aktualizace určité rozvržené budoucnosti, poznané jako priorita. Jako priorita je něco poznáno jen tam, kde se tomu prakticky priorita dává.

Dávání priority, upřednostňování, nelze rozložit na teoretický úkon poznání, v němž se konstatuje, co je priorita, a úkon uskutečnění tohoto poznání. Neboť poznání tu znamená poznání, že něco má být uskutečněno; bez této vztaženosti k aktualizaci to není poznání prioritní možnosti. Neexistuje tedy ani žádné „provedení“, které by takříkajíc jako druhý akt následovalo po poznání nejlepší možnosti a které by pak bylo už jen věcí nervů a svalů. … Úkon upřednostnění je jediný úkon poznání; praktická aktualizace je v něm zahrnuta.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 35n.

[… ale přesto poznání...]

Je cosi vyjasňujícího a osvobozujícího v tom, že existenciální situace, situace etické existence, může být pochopena jako situace poznání. Z toho je jasné jedno: problém této situace nemůžeme vyřídit netázavou počestností; tvrdošíjným, v sobě uzavřeným vědomím povinnosti; přísností étosu, kterému chybí rozhled, horizont, duchovní pohyblivost.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 40

[… a tedy se v ní nutně klade problém pravdy...]

Jako existuje „existenciální poznání“, existuje i „existenciální pravda“. I v situaci zvažování, v hledání priority, hledám pravdu. Její poznání spočívá v upřednostnění té nejlepší z otevřených možností rozhodnutí. Otázka existence je jakožto otázka poznání otázkou pravdy. …

Proti tomu se stále ještě uplatňuje zdánlivá nadřazenost čistě teoretického postoje ke světu; … Filosof „čisté, teoretické pravdy“ se ze sféry této „zapletenosti“ stahuje do krystalicky čirého nebe „objektivity bez vášní“, kde se domnívá být mimo dosah rušivých zásahů vlastní i cizí afektivity, jako ryzí pozorovatel; …

Je však třeba si uvědomit: ani teoretický pozorovatel nevystupuje z existence. I jeho postoj spočívá na určitém rozhodnutí, nakolik se rozhodl pro čirou kontemplaci a ostatní možnosti odsunul.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 38

[… a to pravdy etické, jež má charakter závazku.]

V rozsáhlých oblastech filosofie … získává pravda etický význam, v němž má charakter závazku. … Tato pravda je ale veškeré myšlenkové objektivaci nepřístupná. Jedině v rozhodnutí, ne vedle něj, se odehrává úkon poznání existenciální pravdy; právě v něm uplatňuje existenciální pravda svůj zavazující význam. Dokud existenciální pravdu pouze myslíme, není pro nás přítomná jako taková. Promítáme ji na rovinu předmětného bytí, na níž pro nás může být přítomná jen jako stín.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 39n.

[Existence nemůže být imanentní, založená sama v sobě]

„Imanentně“ založenou filosofií bychom např. rozuměli toto: lidská existence je ve svém konkrétním existování cosi posledního, co spočívá samo na sobě a samo v sobě, co vystupuje samo ze sebe a v poznání rozvíjí svůj vlastní smysl. … Celá problematika existence by se tedy odvíjela z „imanentních“ předpokladů, z takových, jež leží v oblasti existence samé, ne v něčem, co ji přesahuje.

Pokud však „existence“ znamená bytí člověka jakožto člověka, šlo by tu o filosofii existence založenou antropologicky; její těžiště by leželo jednoznačně v konkrétní dějinné existenci člověka. Co se takto imanentnímu, tj. však antropologickému založení filosofie existence staví do cesty? – To, že jsme v otázce existence rozeznali jistou otázku poznání. Poznání však nemůžeme vyvodit z antropologických fakt. Jak bychom si kdy mohli z jejich struktury, uspořádání, kombinace vysvětlit, že existuje pravda a k ní vztažené poznání? Veškerá antropologie ostatně přece už předpokládá, že se ptáme po pravdě! Předpokládá poznání, vstupuje na scénu jako jedna z jeho podob.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 42n.

[Zakládající princip: pravda]

… otázka po nějakém posledním, absolutním, nepřekonatelném; po nějakém principium, po „předpokladu“ naší existence. …

Možná je ale tento „princip“ obsažen ve významu jednotlivého úkonu existenciálního poznání – totiž tak, že by to bez tohoto zakládajícího principu vůbec nemohl být úkon poznání. Jak by jím mohl být … bez logu existenciálního poznání, bez existenciální pravdy? Teprve skrze tento princip přece jednotlivý úkon existenciálního poznání získává svůj charakter poznání; teprve skrze něj získáváme onen význam [slova] „existence“, který poukazuje na bytí člověka v otevřeném horizontu poznání, smysluplnosti, dobra. …

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 44-46

[Zakládající princip: smysl, dobro]

Zpřítomněme si význam „transcendentálního“ založení existence. Na čem při jednotlivých aktualizacích existence, při našich postojích a jednáních spočívá jejich charakter poznání nebo jejich „smysl“? … Ne na těchto aktualizacích samých! Jednotlivé úkony existence nejsou pravdivé, smysluplné a dobré skrze sebe samy. Ale ani na základě skutečností ležících takříkajíc v hloubi existence, neboť ty samy přece potřebují založení! Co znamená prokázat nějaký úkon existence jako „pravdivý“ a „smysluplný“? Poměřit jej transcendentálně přesahujícím principem „pravdy“ a „smyslu“ existence jako takovým! Otázka po smyslu, pravdě, dobrosti našich úkonů existence nemůže tázáním překročit transcendentální princip existenciálního poznání, tedy smysl, pravdu, dobrost v jejich transcendentálním významu; otázka je jen, zda je konkrétní existence práva tomuto principu všeho smyslodajství, zda je přiměřená jeho míře – jako smyslodajnému principu vší existence, jako transcendentálně zakládající pravdě existenciálního poznání, která existenci zakládá v její smysluplnosti i v její aktualizaci.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 47

[Omezenost existence]

Protějškem „vnější“ omezenosti existence je však omezenost „vnitřní“: omezenost smyslu, v němž se existence aktualizuje. Zde jde o omezenost významu přítomného v existenci. V existenci nikdy nevstupuje do zjevu nic absolutního, nekonečného, božského; vždy jen omezený, určitý smysl. Problém „konečnosti“ nebo „omezenosti“ získává svůj plný obsah teprve zde, kde jde o tuto „vnitřní“ omezenost: o to, že každá aktualizace existence se ve svém nároku na smysl a význam nevyhnutelně musí někde zastavit.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 68

[Pro existenci je její omezenost problém]

Kde však člověk prohlašuje, že se s určitým omezením spokojil, tam je – svou soběstačností v omezeném životním okruhu – znovu nepřesvědčivý. … Jak by mohla existence najít nepodmíněné uspokojení právě v tom nebo onom konkrétním smyslu – v nějaké práci, v nějaké zábavě, v určité duševní činnosti, v určitých společenských vztazích? Vždyť tento konkrétní smysl může být v každém okamžiku rozeznán ve své omezenosti, podmíněnosti, možná ve své nedostatečnosti. Takto omezená existence nemůže sama v sobě spočinout; nemá žádný důvod k sebejistotě. Ve své omezenosti se stává problémem; a to i tam (a právě tam), kde o této problematice nemá tušení.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 69

[Omezenost existence se neruší ani v náboženství]

„Náboženskost“ překračuje hranice existence; přinejmenším v tom smyslu, že se zde – na rozdíl od oblastí čistě lidské kultury – předpokládá kontinuita existence s božstvím; třeba ve smyslu otevřenosti pro nekonečné; mystického dotyku s absolutnem; vnímavosti pro proud milostivého Božího působení – což vše jsou formy vcházení transcendující skutečnosti do existence, jejíž omezenost se jasněji či méně jasně problematizuje.

Na druhé straně se má ale v náboženství otvírat zvláštní „oblast“ existence; to znovu poukazuje na příslušnost k omezené existenci. Z této dvojznačnosti nelze náboženství vyvázat.

Ve svém nároku, že překročí existenci a její meze ve směru k transcendenci, zůstává náboženství, chápané jako pouhé převýšení existence, nevěrohodné. Problém „omezenosti existence“ v něm nenachází řešení.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 70n.

[Omezená existence vztažená k transcendenci]

Máme-li pochopit smysl omezenosti, musíme se vrátit ke vztahu existence k transcendenci, kterému jsme rozuměli z „transcendentálního“. Poznáme-li existenci v jejím nasměrování na transcendentální existenciální pravdu, je její omezenost bez dalšího srozumitelná. Neboť jak by kdy mohla omezená částečná pravda plynule přejít v pravdu jako takovou a v tomto smyslu se stát neomezenou? Existence může být – už sémanticky – k transcendentální existenciální pravdě pouze vztažena, a to v omezené, relativní aktualizaci konkrétní existenciální pravdy.

Eo ipso však v sobě nemůže ztělesňovat „pravdu vůbec“. Znovu jsme pobízeni ujasnit si jediný udržitelný význam slova „transcendence“. Byla by to pravá transcendence, kdyby do ní existence mohla vejít a přejít, byť jen v možnosti dané náboženstvím? Znamenala by tato transcendence něco víc než jakousi sféru „vyšších“ skutečností obemykajících, přesahujících existenci? A tím pouze relativní transcendenci?

Jen transcendentální význam transcendence jednoznačně zapovídá kontinuitu s omezenou existencí. Tak např. summum bonum – transcendentální základní pojem středověké ontologie – není v kontinuitě třeba s „dobrotou“ člověka.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 71

[Negativní a pozitivní význam transcendence]

Nyní však právě z transcendentálního založení plyne nejen fakt omezenosti existence, nejen zásadní zaostávání za absolutní mírou smyslu. Vedle tohoto negativního významu – v něm a s ním – má transcendentální existenciální pravda pro existenci i význam pozitivní: že je existence právě ve své omezenosti od okamžiku k okamžiku vyzývána k aktualizaci v pravdě, tj. však k novému existenciálnímu naplnění smyslu. … Princip transcendentálního založení existence přece znamená nejen absolutní míru, od níž by se odrážela omezenost existence. Jako „kritický“ princip existence se uplatňuje v pohybu aktualizace možností smysluplného existování. … Aktualizace se však má uskutečňovat v otevřenosti pro pravdu existence, jejímuž nároku může existence učinit zadost, jen pokud se (aniž chce překročit své meze) udržuje otevřená pro aktualizaci maximálního naplnění smyslu.

Grundriß einer Philosophie der Existenz, Roderer, Regensburg 2007, str. 71n.

Při pohledu na minulou a současnou filosofii pozorujeme jeden zdánlivě vnější rozdíl: některé myšlenkové soustavy jsou spíše ve znamení rozmanitosti, jiné spíše ve znamení jednoty. Na jedné straně se pohyb myšlení koná v expanzivním, na druhé v koncentrickém smyslu. Jakkoli tu nemůže jít o přísně alternativní možnosti …, současná filosofie existence přece jen stojí před rozhodnutím, které musí mít pro způsob jejího myšlenkového postupu zásadní dosah.

Ze současné filosofie známe jeden způsob explikace filosofické myšlenky, který spočívá na deskripci nacházených ontických fakt. … Tato fakta pokračují stále dál jako ornamenty na koberci. Jedno navazuje na druhé; očarovávají koordinací, která jako by mohla pokračovat do nekonečna. …

Nejsme si zcela jisti, do jaké míry si naši současníci jasně uvědomují stinnou stránku takové difúze filosofického poznání. Chceme poukázat jen na to, že se v posledních desetiletích mohla nabízet výuka filosofie, která zjevně postrádala jednotný směr pohledu, konvergenci hledisek, skutečné těžiště. Mít schopnost souhrnného „přehledu“ bylo pro filosofa tím největším vyznamenáním, neboť dar „vhledu“ do problémů se více či méně ztrácel.

… také filosofie existence … se může rozvíjet jen v „systematické“ souvislosti. … Výhled a přehled nejsou ve svém právu zkracovány. Nosný základ je však poznatelný … jen v pronikajícím vidění „vhledu“. … Ryze expanzivní poznávací postoj proto nesmí chtít nahradit koncentricky konvergující filosofickou práci.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 23-25

V tom smyslu, v němž jsme právě rozlišili dvojí význam „poznání“, bychom mohli mluvit o „ontologickém“ a „gnozeologickém“ aspektu poznání. V myšlenkovém horizontu filosofie existence nám ale nyní jde o to, přivést k řeči poznání jako „existenciální poznání“. Tím jsme do diskuse uvedli princip, který přesahuje jak ontologii, tak teoreticko-vědeckou gnozeologii. Přitom znovu výslovně poznamenáváme, že význam „ontologie“ chápeme na základě toho, co je pro klasický starověk kosmicky jsoucí! S nepozorovaným přesunutím této jednoznačnosti do oblasti lidsky významného se nemůžeme smířit. …

Teoretické poznání je zaměřeno na jsoucí, poznání existenciální na mající-být. Mluvíme-li v prvním případě o „ontologii“, smíme snad ve druhém použít méně obvyklý termín „deontologie“ (deon). Od ontologie se tak odlišuje jistá „deontologie“, jež se vztahuje k řádu toho, co má být. A jelikož poznávání jsoucího je jiné než poznávání majícího-být, vede nás to dále k tomu, abychom rozlišili teoretickou a existenciální gnozeologii. Ta se, na rozdíl od teorie, vztahuje k poznávání, jež podléhá nároku.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 148

Že by ve vztahu k existenciálnímu poznání mohlo existovat něco takového jako „objekt“, ovšem nepřipadá v úvahu. Neboť „objekt“ předpokládá nějaký protějšek, který se zhušťuje v „předmět“. Jestliže se tedy „objekt“, moment ontologického řádu, spokojuje s tím, že „stojí naproti“, pak v existenciálním poznání je takový neutrální protějšek naprosto neznámý. Toto poznání se deontologicky podřizuje nároku. V tom je obsaženo, že pro schematiku subjektu a objektu je od počátku nepřístupné. Lze se jen divit, jak málo se vhled do omezenosti tohoto navyklého schématu prosadil.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 181

U výrazu „deontologie“ ovšem znovu hrozí nebezpečí, že bude poukazovat na oblast příliš ochočených představ. … Ono „má být“ [das Sollen] se nám nestává problémem teprve v čiré atmosféře etiky povinností, nýbrž kdekoli, kde jsme ve své existenci vyzýváni a konfrontováni s nárokem. …

„Existenciální poznání“ v plném významu nacházíme zjevně jen tam, kde poznávání poznává ono „má být“ v jeho existenciální aktualitě. V tom je však zahrnuto, že nemohou existovat deonta „o sobě“, tedy něco „o sobě majícího-být“. Neboť jako „o sobě jsoucí“, jež by mohlo mít svou bytnost a místo ve vznešeném klidu za všemi bouřemi existence, by ono „má být“ právě ztratilo svůj aktuální význam. … Patří k významu toho, co „je poznáváno“ v horizontu existenciálního poznání, že je tím existence vyzývána ke své budoucnosti. Odtud je ale nabíledni, že v tomto poznání poznávat znamená být vyzýván; být vyzýván podřídit se nároku možnosti poznané jako „přednostní“.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 170-172

Přinejmenším není náhoda, že [výraz] „špatně“ naznačuje nejen nejsoucnost toho, co soud vypovídá jako jsoucí, že v něm spíše spoluzaznívá nesouhlasný tón, který lze chápat téměř jako morální výtku. Chybný soud znamená ne sice vyhasnutí aktualizace poznání, ale přece jen její relativní selhání. Míjí se s pravdou; a toto míjení se nějak pociťuje i jako existenciální pomýlení. To by bylo zcela bezdůvodné, kdyby [výrazu] „pravda“ náležel jen teoreticko-vědecký význam. Pojem „špatně“ nám může připomenout, že „pravdě“ je vlastní – kromě její vztaženosti k teorii – jistý existenciální dosah, který odkazuje na její existenciální význam. …

Pojem „existenciální pravdy“ není vynález filosofie. Je živý v obecném lidském vědomí. Tomu je přinejmenším jako tušení přítomno, že ve veškeré existenci se jedná o nějakou otázku pravdy. … Existence je zjevně vztažena k pravdě.

Tento pojem pravdy se jednoznačně vyslovuje v Novém zákoně. Myslíme na janovské výrazy jako „činit pravdu“, „být z pravdy“, „stát v pravdě“. Takto chápaná pravda je cíl a zároveň předpoklad naší existence. Nasměrování na tuto pravdu však není bezproblémová, nepochybná danost. „Stání v pravdě“ je hlavní otázka existence. Zda a nakolik v pravdě stojíme, je otázka, která zůstává otevřená. Neboť i u tohoto poznání pravdy existuje možnost minutí, pokažení, deficience. Ale i selhání má existeciální význam, osobní aktualitu.

„Pravda“, označovaná též jako „pravdivost“, získá v rozsáhlých oblastech života existenciálně relevantní význam. Má nejen vyjasňující, ale také zavazující charakter.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 230n.

Člověk je při vší relativitě své existence vyzýván k aktualizaci existenciální pravdy. A neexistuje jinak než právě v této aktualizaci.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 356

„Filosofii existence“ je třeba chápat jako určitý proces reflexe. I ona znamená poznávající „obrat zpět“ k existenci – o níž víme, že pro reflexi nemůže být přítomná jako taková, jen v určité projekci. Stává-li se existence jako taková tématem filosofie, pak i zde dochází k tomu, že se moci ujímá reflexe na existenci. Reflektující filosofie tedy neexistuje v tom, nač reflektuje. Ani filosofie přece nemůže zpřítomnit existenci jako takovou. Jako veškerá reflexe, i ona zachycuje jen stín existence, jak se rýsuje na rovině jsoucího. To znamená: stejně jako morální reflexe, ani filosofie existence není „existenciální poznání“ v onom nelomeném smyslu, v jakém existence existuje v tom, co poznává. …

Filosof existence jako takový neexistuje v aktuální existenci, kterou myslí a jejíž význam chce poznat. Neboť tím, že ji myslí, není pro něj aktuální. Nemůže být. Když při zkoumání významu „budoucnosti“ reflektuje na to, že budoucí má být, pak ve své přítomné existenci není tímto pouze reflektovaným budoucím v žádném bezprostředním smyslu vyzýván. … Filosofie existence je ve svém poznání omezena na onu siluetu existence, v níž jedině je existence reflektujícímu poznání přítomná. Fáze času pro ni nemají žádný existenciálně aktuální význam. „Bývalá“ existence pro ni není ta, k níž se skutečně vracíme. Reflektovaná budoucnost nás nedokáže vystavit nároku. Všechny významy a vztahy tu nevyhnutelně prodělávají objektivaci, v níž se ztrácí jejich aktualita. Jejím zmizením se jim takříkajíc ulamuje ostří.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 264n.

[Člověk] je vyzýván k pravdě existenciálního poznání. Kdo však je ten, kdo je vystavován nároku tohoto „má být“ [Sollen]? – „Určení“ není nějaký imperativ, který náhodou nachází adresáta. … Žádné „určení“ člověka nemůže připadat v úvahu, pokud je člověk chápán – v psychologistickém a relativistickém smyslu – jako konglomerát duchovně-duševních fakt, která přebývají v jednom těle. Takový konglomerát jakožto neutrální něco by žádným „kategorickým imperativem“ vůbec nebyl zasažen. V řeči o „určení“ je naopak člověk předpokládán tak, že je s to se zodpovídat, to jest dát odpověď na imperativ. Jakožto člověk existující v existenciálním poznání je zasažen určením k existenci v pravdě a v dobru.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 356

Novoplatónsko-augustinovská nauka o zlu jako privaci bytí se domnívá, že tomuto tématu [tj. tématu zla] může dostát ontickými relacemi. My na rozdíl od ní dospíváme k podstatně odlišnému postavení problému.

… pozdní platonismus vystupuje a sestupuje po škále nestejného obsahu bytí … I pro filosofii existence zajisté existuje „více“ a „méně“. Tím však může být míněno jedině více nebo méně onoho existenciálního nároku, který jediný nás podněcuje rozlišovat dobré a zlé. Zde tedy nejde o odstupňování obsahu bytí, nýbrž o více nebo méně existenciálního poznání. …

Jistě nám neuniká, že při každém z těchto předpokladů dospíváme k zásadně odlišným aspektům odpovídajících jevů existence. V novoplatonismu jde zřejmě o odstupňování extenzivní míry bytí. Existenciální poznání naproti tomu neleží v horizontu extenzivní plnosti bytí. To, co v návaznosti na filosofickou tradici nazýváme „dobro“, se neosvědčuje tím, že se to zjevuje ve světodějné velikosti a moci. Ve svém nasměrování na „pravdu“ má existence právo nenechat si diktovat míru toho, čím „je“, od světského bytí. Proto je možné, že se určitý neslýchaně problematický existenciální poznatek šíří v nesmírné světské plnosti bytí … Filosofie existence se při hodnocení existenciální skutečnosti musí distancovat od každé ontologie a přírodní filosofie. Tím velmi zřetelně vystoupí zvláštnost jejího filosofického postoje. Ta znamená, že filosofie existence zavrhuje měřítka velikosti, která nabízí či vnucuje svět. Přiznává se spíše k „velikosti“, která je – z hlediska světa – poznamenána stigmatem nicotnosti.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 514n.

U zla je vždy ve hře transcendence, už v tom smyslu, že bez vztahu k transcendenci bychom žádný „problém zla“ nemohli myslet. Je nám zcela vzdáleno posuzovat přirozenou divokost, pudovost a sobectví zvířat jako „zlé“. O určenosti existence zlem lze mluvit jen tam, kde je nějakým zvráceným způsobem vztažena k transcendenci. „Zlá“ je existence tam, kde v některé ze svých možností vznáší více či méně latentní nárok na absolutnost transcendence. Ve zlu je obsažena jistá idolatrie.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 517

V důsledku zvráceného nároku existence na bohopodobnost se probouzí jistá vášeň existenciálního poznání: zmocnit se možností zla v celé jejich hloubce; v jejich nakonec nezbadatelném rozsahu je přivlastnit aktuální existenci. Vášeň jít na kořen skrytému významu těchto možností existence a v uchopení tohoto nezbadatelného základu získat určité absolutní bytí! … Ve svobodné, rouhavé povýšenosti se potenciální faktory lidské existence vyvolávají na denní světlo své aktuality – bez ohledu na vazby, které by každému odhalování lidských možností muselo ukládat nasměrování na transcendující pravdu.

Fascinující charakter zla je založen v tom, že se v něm otvírají možnosti pohledu do hlubin, jež průměrnému, moralisticky vázanému vědomí zůstávají uzavřeny. Prolomení této průměrné polohy poskytuje zadostiučinění, které se může stupňovat k jistému jedinečnému entuziasmu. … Onen vstup do mimořádných možností vyvolává vědomí nadřazenosti nad „normální“ lidskostí, jehož kořenem je vystupňovaná jasnost ducha. Existuje jisté „vyjasnění existence“, jehož nebezpečná přitažlivost je právě v tom, že se ty nejskrytější oblasti možné existence probouzejí a vystavují ve svém oslňujícím významovém obsahu. Stávají se pak zdrojem zdánlivě neodolatelného oslnění, pokud se takto odkrytým možnostem existence dodá nimbus absolutního. Pro „oslněnou“ existenci jsou přítomné jako možnosti nepředstižitelné, neodvozeně platné, přecházející do transcendence.

Erkenntnis der Existenz, Schwabe & Co., Basel 1965, str. 518