Romano Guardini

Proti své existenci totiž máme jistou námitku. Toužíme vyjít ze sebe samých, stát se někým jiným, a tak nalézt svou pravou podstatu. Přesně víme, že kdyby se nám podařilo zcela se odpoutat od sebe samých, teprve pak bychom dospěli ke svému pravému já. ...

Některé zážitky přinášejí zdání, že se člověku naskýtají dosud netušené možnosti, že se objevují dosud neznámé tvůrčí síly. ... Ale opravdu se něco obnovuje? Instituce, stavy a pocity – zajisté, základ však zůstává. ...

Vyjít skutečně ze sebe a vstoupit do něčeho jiného a v tom nalézt to, čím opravdu jsme, vyjít z vlastní ubohé omezenosti do šíře a novosti vyššího bytí a tam moci říci: teprve teď jsem tím, koho jsem v sobě tušil – toho nelze ve světě dosáhnout. Svět je v sobě uzavřený kruh, z něhož není východu.

Bůh je ten, o němž platí, že čím mocněji se v člověku uplatňuje a čím silněji ho proniká, tím víc tento člověk dospívá ke svému vlastnímu já.

Zdá se, že je to rozpor, ale ve skutečnosti je to nejpřesnější vyjádření Boží podstaty. Neboť Bůh vůbec není „ten druhý“. Vůbec není takový, že by se nacházel někde jinde a mezi ním a mnou by platilo „on, nebo já“. Ve všem, co jsem já, žiji skrze něho. Čím intenzivněji ke mně obrací svou tvůrčí sílu, tím se stávám skutečnějším. Čím mocněji na mne zaměřuje svou lásku, tím plněji se v ní stávám sám sebou. ...

Být sebou neznamená, že tvor existuje nezávisle sám v sobě; kdyby něco takového chtěl, byl by to odbojný, hrozný a zároveň z nebeské perspektivy směšný pokus napodobit svébytí samého Boha. Naopak, člověkovo já neustále vychází z Božího tvůrčího působení. Pravé člověkovo já je já v Bohu.

Teprve před tváří Boží dostává člověk svou vlastní, skutečnou tvář. Vždyť to, co nazýváme obličejem člověka, není nic hotového. Viditelné tahy obličeje jsou jen jeho zcela vnější vrstvou. Od nich lze postupovat hlouběji: k vnitřní podobě jeho bytosti, k charakteristickým znakům jeho ducha, k ryzosti a rozhodnosti jeho smýšlení, k bezelstnosti jeho srdce.

Obvykle nenosívají lidé na obličeji víc než pouhou masku. Jak velice může obličej obživnout, lze poznat, když např. pozorujeme, jak během poutavého rozhovoru nebo při důležitém setkání obličej člověka náhle zvýrazní, takže se téměř zdá, jako by teprve zevnitř začal vznikat.

To jsou přirozené věci, avšak odkazují na věci božské. Tvář, která jedině před Bohem platí, není totiž člověku dána od přírody, nýbrž ji teprve získává Božím působením. Teprve když mluvím k Bohu, stává se ze mne opravdu někdo – vzniká ono já, které chtěl Bůh, když mne stvořil a spasil. Teprve modlitbou tato tvář ožívá, rozvíjí se a ustaluje.

Bůh totiž není ten „jiný“, nýbrž Bůh. … Bůh je jediná bytost, o níž nemohu říci, že to jsem já … – ale o níž ani nemohu říci, že je oproti mně ten „jiný“ … O každé jiné bytosti platí výrok: on není já, proto je někdo jiný. O Bohu tento výrok neplatí; a právě tím, že neplatí, je vyjádřena Boží podstata. Ve vztahu, o němž jsme mluvili [dříve], je z Boha činěn někdo jiný, největší ze všech: ten naprosto jiný. Je-li tomu tak, pak se člověk musí odvážit strašného zápasu o svobodu a Nietzsche by měl pravdu. Bůh však není někdo jiný, protože je Bůh. Jako Bůh stojí oproti člověku tak, že na něj nelze vztáhnout kategorii „jinakosti“, ale ani kategorii „stejnosti“.

Nově se však musíme naučit uvažovat i o člověku. Také ohledně jeho obrazu a smyslu musíme obrátit směr svých úvah.

Nelze už říkat, že člověk je takový, jak se jeví z hlediska světa, a proto tato lidská bytost nemůže sedět po pravici Otcově – nýbrž: jelikož se ze Zjevení dozvídáme, že tomu tak je, musí být člověk něco jiného, než jsme se domnívali.

Musíme se naučit, že Bůh je jiný než pouhá „nejvyšší bytost“, že je velmi „lidský“ – a naučit se, že člověk je víc než „pouhý člověk“, že se vrchol jeho bytosti spíše vzpíná do neznáma a že člověk své definitivní určení dostává teprve ve vzkříšení.

Blížíme se k poznání, že těmi obrazy člověka, které vpravdě odpovídají skutečnosti, nejsou obrazy „empirické“; naopak že právě ony jsou ireálné. Ovládá je podivně převrácený idealismus; temná odhodlanost nevidět skutečného člověka. Ve skutečnosti je i ta nejchybnější metafyzicko-náboženská teorie člověka stále ještě přiměřenější realitě než všechny teorie pouze empirické.

Podstata osoby spočívá … zásadně v jejím vztahu k Bohu. … Člověk [není] bytostí v sobě uzavřenou. Existuje spíše tak, že sám sebe překračuje.

Toto překročení se sice vždy děje ve světě, v různých vztazích k věcem, idejím a lidem …; ve skutečnosti se však toto překročení vždy děje směrem k Bohu.

Vysvobozená lidská existence se zakládá na tom, že Boží „Ty“ jde člověku vstříc … a vtahuje jej do sebe, resp. samo do člověka vstupuje.

Když Bůh tvoří lidskou bytost, nestaví vedle sebe někoho jiného, jako například matka rodící ze svého lůna novou lidskou bytost, jež pak žije vedle ní. … Bůh člověka tvoří. Tvůrčí energie jeho činu způsobuje, že já jsem já. Tím, že se ke mně obrací a že mne volá ..., stávám se sám sebou a existuji sám o sobě. To, co je na mně jedinečné, nepochází ze mne, nýbrž z něho. Když mě Bůh vidí, není to tak, jako když se nějaký člověk dívá na jiného člověka, jako se hotová bytost dívá na jinou hotovou bytost, nýbrž Boží pohled mě tvoří. Pojem někoho jiného tady nemá smysl.

... sama skutečnost osoby je bytostně dar. Tím netvrdíme, že osoba je „heteronomní“. Toto slovo je zde právě tak bezobsažné jako slovo autonomie. Jde mnohem spíše o význam milosti.

Milost ... neznamená něco, co by bylo přidáno k úplnosti člověka, nýbrž způsob, jakým je člověk definitivně sám sebou - ovšem za předpokladu, že slovem „člověk“ chápeme totéž, co jím chápali Pavel a Augustin: nikoli jakéhosi uměle vypreparovaného, „čistě přírodního“ člověka, nýbrž toho člověka, kterého má na mysli Bůh a o němž mluví Písmo.

Výrokem, že Bůh stvořil osobu, je řečeno cosi jiného než výrokem, že uvedl do existence bytost, která není osobou. To, co je neosobní, ať už neživé či živé, Bůh prostě tvoří jako bezprostřední objekt své vůle. Osobu takto tvořit nechce a nemůže, protože by to nemělo smysl. Tvoří ji aktem, který její důstojnost předpokládá a zároveň zakládá, totiž tím, že ji oslovuje. To ovšem znamená, že Bůh ji povolává jako své „ty“ – správněji řečeno, že sám sebe určuje jako člověkovo „Ty“.

Kdyby nějaký člověk z hloubi srdce zvolal až na kraj své existence „Ty“, volal by Boha.

[Není tomu] tak, jako by lidská osoba byla tím původním a pochopitelným a jako by jí Boží personalita dodávala jakousi nesmírně tajemnou podobu, ale naoopak: tím podstatným a základním je způsob, jakým říká „Já“ Bůh.

Kdyby bylo možné vkročit do víry úplně čistě, pak by odpověď na otázku, co je vlastně osoba, zněla: Boží Trojice. … Lidská osoba a její vztah „já–ty“ je jejím oslabeným a rozloženým obrazem.

Bůh poznává každou bytost z jejího nejhlubšího nitra. A to ne proto, že by se díval tak hluboce a tak důkladně ji zkoumal, ale protože ji vymyslil a uskutečnil.

Obraz člověka v novodobé antropologii, ať již zaměřené biologicky, psychologicky, sociologicky či jakkoli jinak, je takový, že se v něm člověk, který se vážně zamýšlí sám nad sebou, nepoznává. Dovídá se o sobě jen samé detaily, nachází popisy vlastností, vztahů, struktur – nikdy však sebe sama.

Mluví se tu sice o člověku, ale jeho plná lidská skutečnost viděna není. Je středem zájmu, ale nedaří se jej vystihnout. Manipuluje se s ním, ale nikdy není správně uchopen. Je statisticky podchycován, vřazován do organizací, využíván pro různé účely – ale to vše se podivným, groteskně-hrůzostrašným způsobem odehrává jakoby na pouhém přízraku.

Člověk není takový, jak nám ho líčí pozitivismus a materialismus, podle nichž se „vyvíjí“ ze zvířecí formy života, která opět vzniká jakýmisi diferenciacemi neživé hmoty. Přes všechny společné znaky je … člověk zcela jiný, svébytný, determinovaný duchem, jehož nelze odvodit z ničeho materiálního. …

Člověk rovněž není takový, jak jej vidí idealismus. Ten sice ducha uznává, ztotožňuje jej však s absolutním duchem, na něhož aplikuje kategorie vývoje. Vývoj absolutního ducha se odráží v běhu světa, člověk je do tohoto procesu integrován. … To však neodpovídá skutečnosti. Člověk je sice bytostí omezenou, avšak je opravdovou osobou: s nezrušitelnou svéprávností, nepotlačitelnou důstojností a nezastupitelnou odpovědností. …

Ale člověk není ani takový, jak jej vidí existencialismus. Podle něho nemá člověk oporu ani ve věcech samých, ani v žádné vyšší bytosti či normě. Je absolutně svobodný a rozhoduje o sobě sám nejen co do svých činů, nýbrž i co do smyslu svého bytí. … Ani to neodpovídá pravdě. Je zde přece cosi, co mu dovoluje říci: Jsem ten a ten. Je zde řád, který člověku umožňuje povědět: Jsem teď a jsem zde, nalézám se v těchto určitých souvislostech.

Člověk má své místo v prostoru a čase. Tím je v souvislosti lidského bytí jasně „zde“. Toto stanoviště mu dává jistotu; zároveň jej však omezuje, a v něm se probouzí touha po nekonečnu. V tom se vyjadřuje pravá nekonečnost bytosti, která nemůže být uvázána na žádné „místo“ – ale hledat bezprostřední naplnění této nekonečnosti by byl „romantismus“. Jsme dějinné bytosti. Jako takoví jsme vztaženi ne k nezměrnosti vesmíru, nýbrž k určitému místu v něm. Ne k nedohlednosti časů, nýbrž k určitému okamžiku v jejich běhu. ...

Základem existence není nekonečnost prostoru, nýbrž Zde. Ne neomezenost světa, nýbrž Nyní. Ne nedohlednost lidských možností, nýbrž ty, jež jsou dány ve vlastním Já. Ne množství lidí naplňující svět, nýbrž ti, které každému přisuzuje běh života. A obsahem plodného konání není nezměrnost toho, co by mohlo být vykonáno, nýbrž to, co od jednotlivce vyžaduje povolání a situace. Na tom spočívá vše, čemu říkáme poctivost, slušnost, zodpovědnost.

Když ale člověk činí požadavku zadost, když se omezuje a rozhoduje, pak dochází k obratu: správně vykonaná jednotlivost otvírá pohled do celku. Kdo dostojí tomu, co mu přísluší – skutečně dostojí, s pozorností ducha a odevzdaností srdce –, tomu bude právě v tom darován celek.

Nejhlubší podstata člověka spočívá v tom, že je podmíněný, konečný, pomíjivý, že však chce absolutní, nekonečné, věčné.

Toto definitivní, nekonečné, věčné v sobě nenachází. Nachází je v setkání s Bohem. Správně provedený náboženský úkon znamená vztah k Bohu, v němž se Bůh stává živým obsahem tohoto lidského života. Ať mají náboženské úkony jakoukoli konkrétní podobu – klanění, díku, prosby, lítosti, bázně, touhy – vždy je v nich obsaženo, že člověk v nějaké formě přichází k Bohu, stává se účastným Boha. …

Přiblížení k Bohu, podíl na božském, ať má psychologicky i obsahově jakoukoli podobu, vyplňuje toto vnitřní napětí. Člověk získává nekonečný, věčný, definitivní obsah života, aniž přestává být tím, čím je, totiž člověkem.

Člověk je v prvé řadě a bezvýhradně osobou vymezenou individuálně, a to i když nechce, i když to sám popírá. … Je osobou povolanou Bohem, ve vzájemném kontaktu s věcmi a jinými osobami. Osobou, která je vybavena nádhernou a zároveň strašlivou svobodou zachovat nebo zničit svět, dosáhnout svého potvrzení a naplnění, nebo se vzdát sebe samé a zaniknout.

Nutnost převýšit sebe sama – právě to je [pro Pascala] nejhlubší povaha člověka. Proto když člověk na toto sebepřekračování rezignuje, … znamená to přímo zničení jeho nejvlastnější povahy. …

„První přirozeností“ člověka právě nebyl prostý přírodní stav, nýbrž život v božské dimenzi. Přesně v tom se projevovala jeho nejvlastnější přirozenost; vždyť … určitý stupeň bytí svobodně projeví svou podstatu teprve tehdy, když se otevře vůči tomu, co je vyšší, co stojí nad ním a co je na něm nezávislé, a když se tím nechá obejmout.

Hříchem člověk ztratil spojení s Bohem – ale tak se nestal tím, co by snad byl sám ze sebe, jakousi prostě přírodní bytostí. Člověku je uloženo, že může existovat jen ve vzestupu nad sebe, nebo v sestupu pod sebe. Znamená-li hřích, že člověk vypadl ze společenství s Bohem, z milosti, pak rovněž znamená, že upadl pod skutečně lidskou úroveň. …

Lidská přirozenost může být jedině přirozenost vyvýšená nad sebe anebo upadlá pod sebe.

I člověk je částí svého bytí přirozená bytost. Přesněji řečeno: i on je v přírodě a má přírodu v sobě. Nejzazší hlubinou své bytosti však není „příroda“.

Tak stojí před rozhodnutím: buď se přírodní nezměnitelnosti prostě podrobí – pak se stane něčím méně než normálním přírodním děním; něčím otupělým, spoutaným. Bude mu chybět jednoznačnost, samozřejmost, „čistota“ normálního přírodního dění. Dojde ke ztrátě důstojnosti, k ovládnutí vyššího nižším.

Nebo člověk z pozice svého ducha vezme přírodu na sebe. Přitaká jí jako jedné z rovin své existence; jako živé části svého bytí; jako úloze; jako nosnému základu a látce své tvorby; jako tkáni zabezpečujících instinktů a zákonů. Zároveň ji však uvidí jako to, čím je také: jako nebezpečnou, ničivou, násilnou; jako démonickou vůči duchu a jeho určení. Tak získá sílu zaujmout vůči přírodě vpravdě lidské postavení: říkat k ní zároveň ano i ne; brát ji jako předpoklad i úlohu; jako nosný základ i jako nebezpečí. Sílu poslouchat ji i překonávat; odříkat jí, odpoutávat se od ní, a zase ji pronikat, pozvedat a tvarovat.

[Existuje] uskutečnění svobody, které odpovídá samotě. Tehdy „přicházím sám k sobě“.

Jistěže já jsem vždy já, nějak tedy sám sebe mám. Přesto jsem zároveň na cestě k sobě. A každá skutečná samota je krok ke mně; hlubší zmocnění se sebe sama. Získávám sám sebe. Vyvstává živoucí střed. Otevírá se východisko i cíl pulsu života. Vyvstává hlubina, otevírá se vnitřní prostor. Vystupuje vnitřní „bod, kde se nacházím“. V míře, v níž se to děje, se něco uvolňuje: osobní střed se stává klidně přítomným, svobodným.

Člověk je velmi opuštěný. Opuštěný v samých základech své existence. Důvodem není, že je příliš málo zdatných nebo svědomitých lidí, kteří se starají o druhé. Ti by mohli přemoci jen opuštěnost v rámci existence. Zde jde však o něco, co zasahuje hlouběji. „Opuštěna“ je sama existence už tím, čím je: odpadlá od Boha, padající do prázdnoty. S touto opuštěností si neporadí žádný člověk.

Když my padlí lidé pohlédneme do sebe, vidíme lidskou přirozenost: silné a slabé stránky, dobro a zlo. Nacházíme, co je konečné: právě to, co jsme my sami.

Nacházíme také, co je věčné a co je podivuhodně nad námi: pravdu a to, že ji poznáváme; dobro a to, že je chceme.

Toto věčné je nad námi a také v nás samých vládne, takže nevíme, zda k nám patří, nebo ne.

[Vědomí Boží přítomnosti] probouzí v člověku cosi, co leží v jeho největší hloubce, v jeho nejvlastnějším nitru, a co on sám neznal – ale lze také říci: cosi, co je v něm nejvýš a nejdál, o čem nevěděl, že to k němu patří.

Kritickým bodem, z nějž musí být … duch definován, je obsah jeho života. … A zde je zřejmě dostatečné jedině Augustinovo určení: podstatou stvořeného ducha je capacitas Dei; schopnost uchopit Boha. …

Duch je to živé ve mně, co se plně samo sebou stane až tehdy, když získá Boha jako obsah, jako obsah vlastního života – v poznávání, hodnocení a rozhodování, v tvoření a činu.

Osobního Boha, ne jakousi obecnou podstatu světa, jeho slepě působící základ. Osobního Boha, který oslovuje a vyžaduje odpověď.

Duch je to ve mně, co může být voláno Bohem. Co vůbec vzniklo tím, že tvořící Bůh to zavolal. To, co má jméno, protože tvořící Bůh to pojmenoval.

Nakolik bytosti, v níž jsem původně viděl pouze objekt, dávám svobodu, aby byla svým vlastním „já“, jež ke mně přistupuje ze svého vlastního středu, a nakolik ji nechávám, aby se stala mým „ty“, do té míry přecházím z postoje využívajícího nebo bojujícího subjektu do postoje „já“.

Svět byl vysloven Bohem k člověku. Všechny věci jsou slova, která Bůh pronesl k onomu tvoru, jenž je bytostně určen, aby trval ve vztahu k Bohu jako ke svému „Ty“. Člověk je tím, kdo byl ustanoven za posluchače slova tohoto světa.

Svět je takový, že autonomie v novověkém smyslu nejenže přesahuje jeho možnosti, nýbrž dokonce ničí jeho podstatný smysl. … Svět je takový, že může nakonec vlastnit sám sebe pouze jako dar.

Ježto Bůh stvořil věci plně a dal jim sílu bytí a bohatství smyslu, existuje jednou provždy možnost brát je samy o sobě, jako by byly jen v sobě založeny a jako by samy o sobě dostačovaly.

A protože člověk je stvořen, propuštěn do samostatnosti svého duchovního bytí, aby sám ze sebe přistupoval k světu, poznával, soudil a rozhodoval, existuje jednou provždy také možnost, že se postaví sám na sebe; že se spolu s věcmi v jednotě světa bude považovat za to vlastní, co samo v sobě postačuje ...

Zakouším, že je ve mně nesvobodné jednání a bytí. Právě tak zakouším, že ve mně je a od něj se odlišuje jednání a bytí svobodné.

Částí své bytosti a svého působení jsem zapojen do průběžné přírodní kauzality; jsem kus, článek. Vím ale v sobě o něčem – a sice o něčem skutečném a živém, ne pouze ideálním, inteligibilním –, co spočívá samo v sobě. Přesněji: V tom spočívám sám v sobě.

Částí své bytosti a svého působení jsem účinek příčiny; výsledek předpokladů. Zde nenáležím sobě, nýbrž obecným silám. Je však ve mně něco, co náleží sobě samému. Přesněji: V tom náležím sám sobě.

Částí své bytosti jsem průchodiště procesů; transformace impulsů, které přicházejí zvenčí a ven opět pokračují. Zakouším však také, že je ve mně počátek procesů. Přesněji: Zakouším sám sebe jako živý počátek jednání; jako zdroj kauzálních souvislostí.

Že se v tomto zvláštním smyslu zakouším jako spočívající v sobě, jako sobě náležející, jako počátek jednání – to vyjadřuji slovem: Vím, že jsem svobodný. Ne celým svým bytím; ne vždy; ne stále ve stejném stupni. Avšak něčím v sobě, a sice tím, co je ve mně nejhlouběji, co je mi nejvlastnější, svobodný jsem; někdy, v nějakém stupni.

Fakt této svobody; živá možnost ji realizovat; možnost a úkol ji rozvíjet, stále očišťovat její úkon a zvětšovat její rozsah – to vše tvoří jistý základní charakter mé lidské, osobní existence.

Existuje pokus uchopit svět pouze z prvního, [kvantitativního] aspektu. Jeho výsledkem je kvantitativně-mechanistický obraz světa. … Existuje však i pokus uchopit svět jen z aspektu kvalitativního. I z toho vznikají obrazy světa: primitivní, magický, romantický a ryze náboženský. … První obraz končí v šílenství světového stroje; druhý ve fantastice světové hry nebo světového boje.

Skutečný svět je takový, že zahrnuje obojí. Ba více, skutečný svět je takový, že tyto oblasti, které jsme pojednali odděleně, jsou v něm původně jedno.

V tomto světě má prostor svoboda. Tento svět je takový, že svoboda je v něm připravena. … Svět je takový, že se postupně připravuje na svobodu a že je dovršen teprve ve svobodném úkonu. Vždy, když člověk jedná ve svobodě, koná svět svůj poslední krok.

Víra v nás ... neleží jako kousek skutečnosti, který jako hotový spadl z nebe, neboť ten, kdo věří, jsem přece já. Víra vzniká z mých živoucích sil, z mého srdce, z mého ducha. Ve své víře jsem přítomen spolu se vším, co jsem.

To však znamená, že v této víře je opět přítomen tentýž svět, který se chce vzdálit od Boha. ... Víra se musí uskutečňovat v realitě světa, v mém živém bytí; to se však neustále snaží víru zvrátit, odvrátit ji od Boha a učinit z ní zajištění mé světské existence, která se utvrzuje sama v sobě.

Běda mi, řeknu-li „věřím“ a cítím se v této víře jistý. Pak mi hrozí ..., že mé křesťanské bytí není nic jiného než náboženská forma mého osobního sebeutvrzování. ...

Nejvíc mi hrozí ne to, že moje vůle selže před nějakým úkolem..., nýbrž to, že se sama stane nekřesťanskou. A hrozí to nejvíc tehdy, když se vůle cítí jista sama sebou. Nic mi není dáno jako jistota, všechno jen jako nový počátek, putování, vznikání, důvěra, naděje a prosba.